Politolog Pavel Barša, který vystudoval marxisticko-leninskou filozofii a politickou ekonomii na Filozofické fakultě MU v Brně a v roce 2006 se stal profesorem, napsal pár slov k rozšiřování NATO a k dnešní válce na Ukrajině. S odvoláním na americkou historičku Mary E. Sarotteovou v textu pro deník Právo konstatoval, že Západ měl v roce 1989 na výběr, jak se zachová k Sovětskému svazu a posléze k Ruské federaci.

Mohl jednat tak, jako spojenci po první světové válce s Německem, vytvořit proti němu obranné společenství, co nejvíc se Německa stranit a čekat, co se stane. Nebo mohli s Ruskem jednat tak, jak západní spojenci jednali s Německem po druhé světové válce a přibrat ho k sobě do klubu. Spolková republika Německo se stala zakládajícím členem budoucí EU i součástí NATO.

Na počátku 90. let 20. století byly podle historičky na stole obě možnosti. Ale měl-li se naplnit druhý scénář, nemělo podle ní cenu spěchat s rozšiřováním NATO o země střední Evropy, protože bylo jasné, že tento krok Rusko ponese nelibě, bude ho vnímat jako vlastní ohrožení.

„Z hlediska zájmů USA a světa bylo důležitější zajistit nemožnost nukleární války než dát novým demokraciím ve střední a východní Evropě bezpečnostní záruky proti Rusku. První cíl předpokládal překonání bipolarity, druhý ji naopak potvrzoval,“ napsal Barša s odvoláním na americkou historičku.

• Celý text naleznete zde

Jenže středoevropské země nakonec dosáhly svého, Česko, Polsko i Maďarsko vstoupily do NATO v roce 1999 a podle Sarotteové tím bylo zaděláno na problém, protože Západ se vydal cestou podobnou té z roku 1918.

„Jakmile Clintona v Bílém domě vystřídal George W. Bush, obklopený jestřáby odhodlanými zajistit Americe globální hegemonii, začal se rozpadat i rusko-americký systém omezení nukleárního zbrojení (USA vystoupily z dohody o antibalistických raketách a začaly plánovat systém protiraketové obrany, jehož součástí měl být též radar v Česku) a NATO se roku 2004 rozšířilo o sedm postkomunistických zemí, včetně tří postsovětských republik, jež měly hranice s Ruskem. Rozhodnutí Bushe seniora směřovat k rozšíření NATO zodpovědělo otázku ‚zda‘ a omezilo Clintonovu volbu na ‚jak‘. Jeho rozhodnutí o brzkém přijetí zemí Visegrádu nechalo uplynout historicky jedinečnou příležitost k nastolení trvalého míru s Ruskem. Nepokrytý americký hegemonismus administrativy Bushe juniora v nultých letech (nadšeně podporovaný Václavem Havlem a dalšími představiteli postkomunistických elit) podkopal základy křehkého příměří, což ani realisticky a smířlivě orientovaný Obama nedokázal zvrátit,“ napsal Barša s odvoláním na historičku.

Svůj komentář však uzavřel poznámkou, že konečnou odpovědnost za rozpoutání války na Ukrajině nese ruský prezident Vladimir Putin, protože tak či onak měl na výběr - dát, či nedát rozkaz k útoku. A on dal rozkaz k zahájení agrese.