Rusové se zaměřili na ničení infrastruktury, dopravní, logistická i velicí centra, mluví se o vleklém konfliktu. Je možné, že když jim my budeme nadále posílat techniku, země bude zničená, k výhře to nepovede a nebude ani pro Ukrajince možné efektivně válčit? Rusové by tím nakonec dosáhli svého.

Máte pravdu, ta situace dnes tak vypadá. Rusové mají stále převahu v těžkých zbraních a jde o to, zda dokážou k těžké technice posílit vojáky, což je hlavní ruský problém. Na druhé straně se Ukrajině dodává značné množství houfnic a dalších těžkých zbraní, které by jí dali šanci přejít z obrany více do protiútoku. Je však těžké odhadnout, zda toto eventuální posílení bude natolik významné, že to Ukrajincům pomůže k výraznějšímu postupu. Těžko do toho v tuhle chvíli vstoupit prostřednictvím vyjednávání, když obě strany předpokládají, že se rozhodne na bojišti. Jednat se přestalo, to už vůbec neprobíhá.

Změnila se i výrazně pozice Spojených států. Prohlášení amerického prezidenta byla zpočátku velice opatrná. Ujišťoval, že Američané přímo na Ukrajině nezasáhnou, ale ta pozice se postupně začala proměňovat, až se došlo nakonec k vyjádřením amerických ministrů obrany a zahraničí v Kyjevě, že cílem je oslabit Rusko, aby už nebylo schopné ohrožovat své sousedy. Jde o výrazný posun, který je teď doprovázený dodáváním daleko většího množství těžkých zbraní. Amerika s tím nejprve váhala, ale nakonec se k tomu rozhodli. 

Co v praxi znamená oslabit Rusko?

To je otázka. Můžeme se ptát, jestli to dost vágní označení cíle oslabit Rusko, aby už nebylo nebezpečné, je dostatečně jasně formulované a jaké jsou naše cíle, čeho dosáhnout. Jak dlouhý konflikt nás čeká? Co bude jeho výsledkem? Známe odpovědi na tyto otázky? Nebo bude všechno pouze zničené? 

V roce 1915 se podle mnohých dala zastavit první světová válka, existovaly nástroje, jak přejít k dohodě na kompromisech. Válka se tehdy také ocitla v zaseklém bodě. Mluvím o tom z prostého důvodu. Britové a Francouzi tenkrát mluvili o podobném cíli vůči Němcům, jako dnes slyšíme proti Rusům. Říkali tehdy, že cílem je oslabit Německo natolik, aby už nebylo schopno agrese. Připadá mi to pozoruhodně podobné tomu, jak se dnes z americké strany formuluje cíl. Oslabit Rusko. Je to prakticky totéž, co se říkalo o Německu v roce 1915. Válku už pak nebylo možné zastavit, protože byly obrovské ztráty, které nebylo možné zdůvodnit a druhé straně se nasadila tvář absolutního zla. Proti absolutnímu zlu už pak není možné přijmout kompromis a bylo třeba ve válce pokračovat. Dost mi to připomíná dnešní situaci. Není ale jasné, do jakého bodu se chceme dostat a kdy poznáme, že jsme dosáhli svého výsledku. 

Problém je, že pokud teď Rusko kontroluje zhruba pětinu území Ukrajiny, kterou to značně dusí a oslabuje, nelze si moc představit, že toto území bude Rusům vyrváno. Bylo by to velmi obtížné a snad i sami Ukrajinci uznají, že dostat se na úroveň před 24. únorem bude velmi těžké, což dává Rusům pro případná jednání velikou výhodu. Ano, ruský plán v mnoha bodech selhal, ale pokud se nepovede ruské územní zisky výrazně zmenšit, při jednáních to Moskvě bude hrát do karet, protože Ukrajina tam bude v pozici přidušeného státu. Nemožnost ovládat a využívat strategicky významná území včetně kontroly Azovského a Černého moře bude Ukrajině bránit v rozvoji a na tuhle vyjednávací kartu nepochybně Rusové vsadí. Představa, že se Rusko úplně vyžene z Ukrajiny, aby nebylo nutné dělat kompromisy, je těžká. Pro Putina a jeho okruh lidí znamená totální porážka ohrožení celého ruského režimu, existenciální hrozbu a v takové chvíli budou schopní a ochotní použít a udělat cokoliv. Ruská prohra na Ukrajině znamená pád ruského režimu, což Putin za žádnou cenu nepřipustí. 

Představa definitivního vítězství Ukrajiny a oslabení Ruska se bije s tím, že to u Rusů vyvolá pocit, že je dovoleno vše. Mluvím o tom proto, že je potřeba s tím vším počítat a mít jasno v tom, co přinesou další měsíce války, jaké výsledky čekáme. Naprostá porážka Ruska je těžko představitelná. Důležitá je otázka, jestli pokračování války povede ke zlepšení situace Ukrajiny. V roce 1915 znamenalo pokračování války gigantické ztráty a de facto konec Evropy. Dnes jde o stejnou otázku, máme nějaký plán? Ano, používáme sílu, ale víme, čeho tou silou chceme dosáhnout? Kam míříme? Pokud je cíl definovaný natolik vágně, že nám jde pouze o oslabení Ruska, pak mi to nebezpečně připomíná rok 1915. Jestli není naše představa jasně definovaná, tak přesně na tom už jsme několikrát shořeli. Dynamika války je nevyzpytatelná a schopnost dosáhnout stanovených cílů je něco, co se daří jen velice málo a zřídka. 

Na druhé straně jsem přesvědčen, že pro nás a Severoatlantickou alianci byla zásadní věc ukázat, že jsme schopni se postavit agresi. To je naprosto nutné a bez debat. Aktuální vývoj potvrzuje, že role NATO je zásadní a chystaný vstup Finska a Švédska potvrzuje smysl jeho existence. Teď jde ovšem o to, zda jsme sílu schopni použít k dosažení cíle.