Dnes se téměř padesát procent párů rozvádí; jaký to má vliv na děti, když žijí jen s jedním z rodičů?

Jde samozřejmě o ochuzení jejich života, protože pro svůj život potřebují děti vidět oba pohlavní vzory, potřebují je vidět v každodenní interakci. I v běžné rodině vidí rodiče málo během dne, protože odjíždějí do zaměstnání. Když jsme dělali různé výzkumy na to, kolik hodin denně tráví děti se svými rodiči, zjistili jsme třeba u předškoláků v Jižním Městě, že ve všední den jsou to jen tři až pět hodin. A v tom jsou praktické doby místo doby aktivity nebo jako vodění do mateřské školy, do družiny, připravování večeře a podobně. Takže rodiče na děti měli více času jen o víkendech, ale ty jsou zase trochu poznamenané stresem, protože jednak si rodiče také chtějí odpočinout a také se chtějí ve svém volném čase sami realizovat. Do toho vstupuje to, že je trápí svědomí, že nedokázali svým dětem zajistit lepší rodinné zázemí, takže jim ve všem zase nepřiměřeně vyhovují nebo je nepřiměřeně obdarovávají, což má řadu docela zvláštních aspektů pro výchovu dětí. Prostě rozvody mají na děti velmi negativní dopad, v určitém věku větší, v určitém věku menší.

Vy ve svých pracích velmi zdůrazňujete význam obou rodičů, otce i matky, i při výchově ve velmi raném věku dítěte. Dříve se zdůrazňovalo, že do dvou, tří let věku dítěte je důležitější matka, otec až později.

Tyhle články probouzejí řadu reakcí jak na straně otců, tak u moderních matek. Ale opravdu se ukazuje, že otec i matka mají svoji specifickou roli vůči dítěti a ta role je nezastupitelná. Každý z nich přináší něco, co dítě do života potřebuje, a vzájemně se ty role doplňují. Když jeden z nich zmizí ze života dítěte nebo zemře, ukazuje se, druhý rodič projevuje snahu ho svým chováním zastupovat, je schopen plně přebírat určité formy role mámy a stává se z něj tzv. prvopečovatel. Když matka o dítě pečuje, otec naplňuje jinou roli než máma. V tom je řada zajímavých momentů. Především západní Evropa se poměrně hodně v odborných výzkumech věnuje tématu hledání specificity otcovské i mateřské role.

Proč některým ženám vadí, když zdůrazňujete, že dítě potřebuje oba rodiče už v raném věku?

Vadí jim to, protože ženy v současné době často nabyly dojmu, že jim společnost vytvořila takové podmínky, že mohou pečovat o dítě jako samoživitelky. A domnívají se, že k tomu muže nepotřebují, že to zvládají bez něj, vnímají to jako určitou prevenci případného rozvodu, když budou samy. Někdy matka nechce ani dát vědět, kdo je otcem dítěte, aby po jejich rozchodu případně nenarušoval výchovu, aby se s ním nemusela o dítě přetahovat nebo aby dokonce soud nerozhodl o střídavé péči. Na druhé straně i muži jsou velmi militantní, vytahují výsledky výzkumů jako svůj argument, že jsou stejně důležití jako matka, a chtějí dítě napůl, tedy střídavou péči. A nikdo z nich nebere v potaz, co to přináší dítěti.

Vy tedy nejste přívrženec střídavé péče o dítě?

Nejsem. Vidím to jako určité krizové řešení. Možná je to dobré řešení u trochu starších dětí – školáků, nebo dětí, které jsou fixované na toho rodiče, který by nebyl soudem určen, nebo dětí, kde je rodič, většinou matka, pracovně vytížen a dítě chce hlavně pro to, že by byla společností odsouzena jako špatná matka, a proto o dítě bojuje. Ale dost často je to motivace ze strany obou rodičů. Myslím, že tím, že náš stát si na sebe bere takovou odpovědnost rozhodnout za rodiče, co bude dobré pro vývoj dítěte, touto nepřiměřenou mírou paternalismu dětem strašně komplikuje život. Jsem si jistá, že kdyby rodiče měli zodpovědnost sami na sobě a nikdo by za ně nerozhodl, kdo se bude o dítě starat, rozhodovali by se mnohem víc v zájmu dítěte. Zatímco teď bohužel rozhodují v zájmu svého postavení, svého statusu, i když občas nejsou o dítě ani z časových důvodů schopni pečovat, bojují o střídavou péči a pak ho předají prarodičům.

Když zdůrazňujete význam role obou pohlaví, jak se díváte na adopce dětí homosexuálům? Ať už jde o možnost, o níž teď poslanci rozhodují, aby v registrovaném partnerství mohl muž či žena adoptovat dítě svého partnera, který je biologickým rodičem dítěte, nebo o možnost, o níž se zatím neuvažuje, aby páry stejného pohlaví mohly adoptovat i dítě z ústavu?

To je velmi ožehavá otázka. Ale myslím, že když člověk pracuje jako psycholog, musí si tyto věci poměrně vyjasnit. Já jsem vedla diplomové práce zaměřené na kvalitu života dětí v lesbických párech, nebo jsem četla studie z Francie zaměřené na lesbické páry ještě v době, kdy to ve Francii nebylo legální, ale přesto už takové páry existovaly. Ale velmi bych rozlišila několik momentů. Já si nesporně myslím, že homosexuálové i lesbičky jsou v určitém procentu velmi něžní a milí rodiče, a řekla bych, že ve stejném procentu jako heterosexuální páry. Nehledejme, že jsou v tomhle nějaká specifická skupina. Oni jsou specifická skupina ve své sexuální orientaci, ale v péči o dítě jsou stejně dobří i špatní rodiče. A za druhé bych rozlišila to, když je alespoň jeden v páru stejného pohlaví biologickým rodičem dítěte, že druhý partner chce z technicistních důvodů mít také nějaké právo vůči dítěti, například aby ho mohl vyzvednout z družiny, aby po něm dědilo, aby se mohl, když se jeho partner vybourá v autě, o dítě starat. Prostě je řada věcí, které člověk nemůže dělat, když to nemá legislativně jištěno. Ale od toho bych zcela oddělila adopci z ústavů.

V čem je to jiné?

Poměrně dlouho jsem pracovala s ústavními dětmi i různými typy náhradní péče. Myslím, že tyto děti jsou už tak traumatizované svým životem v biologické rodině, a když je společnost odebrala z nějakého závažného důvodu biologickým rodičům, měla by se jim postarat o nějakou ideální formu náhradního pečování. A tou ideální náhradní formou je jednak zajistit jim oba pohlavní vzory a aby to byli kvalitní lidé. Těch kritérií je celá řada, třeba i věk, aby nešlo o příliš staré rodiče. Samozřejmě nejsem proti adopci párům stejného pohlaví kvůli někdy nesmyslným názorům, že když budou dítě vychovávat dva homosexuálové, bude mít také tuto orientaci. To jsou nesmysly vyplývající z neznalosti věci. Ale jde o observační učení, neboli jaké vzory mám ve svém okolí, jaké modelové chování vidím. Společnost by měla umožnit dětem vnímat v průběhu dětství oba pohlavní vzory. Už tak jim stát komplikuje život mnohonásobně, nejdříve je odebere z nějakého závažného důvodu biologickým rodičům a pak děti žijí nějaký čas v ústavu. Nepovažuji tedy za vhodné, aby je pak umístil do prostředí, které není společenskou normou. A mám pocit, že náhradní rodiče stejného pohlaví nejsou společenskou normou, pořád je jí spíš heterosexuální pár. Navíc je řada studií především psychoanalyticky orientovaných, které informují o tom, k čemu je důležité, aby dítě mělo v dětství oba pohlavní póly a aby je mohlo vidět, vnímat a sledovat v každodennosti. Proč je to důležité? Ukazuje se, že specificita chování žen a mužů má význam pro další partnerský život, pro prožívání sexuality, pro volbu partnera nebo pro různé modelové chování při řešení konfliktů. Obecně mi připadá odebrání dítěte biologickým rodičům natolik zásadní, že by společnost měla potom velmi přemýšlet o tom, komu svěří dítě do péče.

Ústavní soud zrušil kvůli diskriminaci nesoulad, že homosexuál jako jednotlivec mohl adoptovat dítě, ale nemohl ho už adoptovat, pokud žil v registrovaném partnerství.

To by se snad dalo vysvětlit tím, že ctíme, abychom nikoho nediskriminovali, ale psychologové by měli mluvit za děti, protože za ně nikdo nemluví. Ctíme práva žen, práva mužů, práva homosexuálů, ale děti mají taky práva. Já jsem kdysi vydala takovou brožurku, kde se posilovalo právní vědomí u dětí, při té příležitosti jsem si musela nastudovat, jaká všechna práva dětí jsou v České republice ukotvena. Mají jich tolik, že jsou velmi chráněny, ale realita je jiná.

Vy tedy nejste pro, aby homosexuálové mohli adoptovat dítě z ústavní péče, nejen ti „registrovaní“, ale i jednotlivci? Měla by se tedy při adopcích zkoumat i sexuální orientace adoptivního rodiče?

Já nejsem pro, aby dítě, které není biologických dítětem ani jednoho z páru, které je ústavním dítětem, bylo dáno do rodiny, kde je jen jeden pečovatel, proti tomu jsem také, nebo kde je zastoupen jen jeden pohlavní pól. Neboli bych nedala dítě ani jedné skvělé matce samoživitelce. Proto jsem byla svého času i proti SOS vesničkám, právě z toho důvodu, že tam byly jenom „tety“. A skutečně chování dětí vůči jakémukoli muži, třeba opraváři nebo řidiči autobusu, bylo ze strany dětí úplně atypické, protože děti byly vyhladovělé po chování toho druhého pohlavního pólu. Nebo pro ně bylo překvapující, jak se chová, nebo se rozplakaly, když třeba zakřičel. Já si tedy myslím, že to má pro další život dítěte velké dopady a že by se to mělo velmi pečlivě promyslet, zvažovat a nevnímat jen to, že i homosexuálové mají přece také právo.