„Srovnávat lze samozřejmě cokoli s čímkoli, ale člověk by měl mít na paměti, že každá historická událost je jedinečná a že dějiny se samozřejmě neopakují. Všechny argumenty o opakujících se dějinách, ať už v kruhu, či v nějaké spirále, jsou jen intelektuální hrou, jež se míjí s reálným vývojem společnosti. Lze samozřejmě vysledovat určité podobnosti či blízké trendy, ale to je tak asi všechno,“ sdělil na úvod historik z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky Vít Smetana. ParlamentníListy.cz nicméně oslovily i další odborníky.

Pochybná referenda

Přesto to vedoucí centra pro studium studené války a jejích dopadů výše zmíněného ústavu zkusil. „S Podkarpatskou Rusí bych situaci nesrovnával ani trochu. Ostatně, československý prezident Beneš ji Sovětskému svazu opakovaně nabízel už od roku 1939 jako způsob jak dosáhnout kýžené společné hranice,“ řekl autor knihy Historie na rozcestí – Jak mohly dopadnout osudové chvíle Československa, v níž se spolu s několika kolegy rozepsal o tom, jestli měly dramatické okamžiky Československa s ponurým výsledkem v roce 1938, 1948 či 1968 alternativu.

Například poslanec TOP 09 Karel Schwarzenberg již několikrát přirovnal okupaci Krymu ruskými vojsky k anšlusu Rakouska, tedy připojení Rakouska v březnu 1938 k nacistickému Německu. „Srovnání s roky 1936 až 1939 se nabízí spíše. Meziválečné Německo také z vlastní vůle podepsalo Locarnskou smlouvu, respektive Rýnský pakt, který pak v březnu 1936 porušilo remilitarizací Porýní. Anšlus Rakouska v březnu 1938 se také potvrzoval velmi pochybným referendem. A v případě Československa 1938 se argumentovalo právem národů na sebeurčení, většinovým osídlením pohraničí německým etnikem, strašlivým utrpením německé menšiny, což bylo stejným výtvorem propagandy jako v současnosti v případě ruského obyvatelstva na Krymu. Hitler poukazoval v letech 1938 a 1939 na to, že české země byly koneckonců 'vždy' součástí německé říše, tedy Svaté říše římské národa německého, podobně jako je nyní poukazováno, že byl Krym součástí Ruska,“ dodal.

Putin jako Kateřina II.

Nicméně tam podle Smetany analogie končí. „Putin není Hitler. Jeho režim je samozřejmě do určité míry autoritativní, ale v historické perspektivě, a v té ruské obzvlášť, nikterak extrémně, ba dokonce s formálně demokratickým nátěrem. Hitlerův režim nebyl ničím takovým ani náhodou, což bylo zřejmé už po několika měsících jeho existence. Vladimir Putin neztělesňuje žádnou tmářskou totalitní ideologii, jež by měla ambici kontrolovat život každého člověka od kolébky po hrob. Jde jen o klasickou 'demokratůru', tedy něco, co známe z Balkánu devadesátých let a co se dříve či později rozplyne či modifikuje s odchodem či smrtí osobnosti, jež takovouto autoritativní demokracii ztělesňuje,“ podotkl.