Překvapila vás milost prezidenta pro Jiřího Kajínka, pravomocně odsouzeného za dvojnásobnou vraždu na doživotí?

Je to hodně neobvyklé, ale po pravdě řečeno v kontextu s panem prezidentem mě nepřekvapí prakticky vůbec nic. Nechci spekulovat o tom, jestli to byl skutečně předvolební tah v blahé naději, že to přiláká voliče, ale myslím, že tolik těch voličů to nebude, protože fanklub pana Kajínka nebude tak velký.

Někteří politici i novináři upozorňují, že při nástupu na Pražský hrad Miloš Zeman tvrdil, že milosti bude udělovat jen výjimečně, z humanitárních důvodů a v případech méně závažných trestných činů, ale teď tento svůj slib porušil. Jak si to vysvětlujete?

Otočil o sto osmdesát stupňů. To je věc, se kterou se musí vypořádat jeho voliči. Tím jsem nebyl, takže se necítím podveden, navíc bych mu stejně nevěřil. Pro lidi je strašná představa být ve vězení přes dvacet let, nebo dokonce na doživotí, ale takový trest mu vyměřil soud po nějakém procesu, který přes všechny pochybnosti, které kolem toho byly, nikdy formálně zpochybněn nebyl. I když byly různé pokusy, neprošlo to nikdy přes Nejvyšší soud atd. Z tohoto hlediska rozhodnutí pana prezidenta žádnou logiku nemělo, protože pan Kajínek netrpěl žádnou nevyléčitelnou chorobou ani jinak, trpěl jen proto, že justice o něm takhle rozhodla, ale tak trpí spousta jiných, možná vinně, možná nevinně, ale o tom se nedá spekulovat, prostě soud rozhodl. Jestli mne něco překvapilo, pak skutečnost, že se za panem Kajínkem vypravila manželka pana prezidenta, protože bych řekl, že první dámy jsou tady od toho, aby navštěvovaly vdovy a sirotky, a ne aby navštěvovaly osoby, které jsou odsouzeny pro dvojnásobnou vraždu. Paní prezidentová to asi vidí trochu jinak. A to bylo na té věci z mého pohledu nejvíc překvapivé.

A co jste říkal na obrovskou pozornost médií, které se propuštění Jiřího Kajínka na svobodu dostalo a stále ještě dostává?

Přiznám se, že na rozdíl od mnoha jiných, kteří tím byli rozhořčeni, jsem se docela dobře bavil. Je to prostě mediální show kolem něčeho, čemu by normální člověk nepřiznával žádnou hodnotu. Panu Kajínkovi se ze sebe podařilo udělat celebritu, ale v tom špatném slova smyslu, protože být odsouzen na doživotí; díky tomu se stát celebritou je minimálně absurdní. Jestli sdělovacím prostředkům stojí za to, aby novináři pět dní stanovali před věznicí a čekali na první slova pana Kajínka na svobodě, je to jejich problém a já se mohu jen smát jejich limitované inteligenci. Doma jsme se vsadili, jestli ten den bude první zpráva na Nově masakr v Manchesteru nebo propuštění Kajínka. Já jsem vyhrál, protože první zpráva byla o tom, že pan Kajínek odchází z kriminálu. Kdybychom měli měřit na nějaké základní lidské hodnoty, jako je život, zdraví atd., tak je to absurdní. Ale televize Nova má prostě priority nastaveny tak, že zpráva o tom, že někde umřelo dvaadvacet mladých lidí po teroristickém útoku, je až druhá, první byla ta, že pan Kajínek je konečně na svobodě. Já se tím pouze bavím, obecně to považuji za důkaz jakési lidské hlouposti, ale spoustu lidí to určitě irituje. 

Jaký vliv podle vás měla medializace celého případu na to, že se člověk odsouzený za dvojnásobnou nájemnou vraždu u nás stal celebritou.  Neovlivnil tuhle skutečnosti i fakt, že řada bývalých ministrů spravedlnosti podávala nějaké podněty, aby se jeho případem justice znovu zabývala? 

Jedna věc je, že se pan Kajínek stal celebritou. Tou, jak je známo, se může stát v podstatě kdokoli, když najde způsob, jak získat pozornost. Lidově řečeno, když si dokážu dostatečně zajímavě pomalovat holý zadek a skákat s tím po Václaváku, taky se stanu celebritou. Jiná věc je, že lidé, kteří rozhodně netrpí takovými návaly iracionálních sympatií, zejména ministři spravedlnosti, ale i jiní, nepochybovali o výroku soudu, pokud jde o vinu a trest, ale o procesu, který předcházel. Měli pocit, že by se tam mělo ještě něco přezkoumat. Soudy to posuzovaly, řekly, že to není potřeba. To je klasická situace, že když se sejde několik právníků, může mít každý z nich na určitou věc různý názor. Ministři měli výhrady k průběhu procesu, ale výsledkem bylo stále to, že těmi prostředky, kterými společnost disponuje a které zákon připouští, byl proveden přezkum a nebylo shledáno, že by ty pochybnosti byly důvodné. Všichni vyčerpali všechny prostředky, které měli, stejně to k ničemu nevedlo.

Mnoho lidí přesto věří v Kajínkovu nevinu, někdy až fanaticky nepřipouštějí žádnou jinou možnost. Nepřispívá i tento případ k tomu, že lidé nedůvěřují právnímu systému, nevěří ve spravedlivé rozhodování soudů? A nepřispívá k tomu i postoj prezidenta, který před udělením milosti neříkal, že půjde o akt milosrdenství, ale odvolával se na pochybnosti, které se v minulosti objevily? 

Pokud kdokoli věří v nevinu, je to otázka iracionální víry. Na tu má každý právo, víru nelze přezkoumávat, víra je věc osobního přesvědčení, které může být založeno na pochybných znalostech o podstatě věci. Obecně i pan prezident může mít pochybnosti, ale na rozdíl od ostatních je součástí ústavního pořádku státu, a pokud není schopen přesně pojmenovat, proč má ty pochybnosti, neměl by justiční systém zpochybňovat. Prostě proto, že zpochybňuje jeden pilíř ústavního systému. A to je stejné, jako kdyby někdo zpochybňoval jeho. Jistě, že se to může, ale nemyslím, že by se panu prezidentovi líbilo, kdyby justice a soudy začaly například říkat, že pan prezident je nezpůsobilý vykonávat svůj úřad. Rozhodně by to nevedlo k posílení důvěry občanů v řádné fungování státu. A pokud prezident neměl racionální důvody, kterými by podepřel své přesvědčení, neměl by o svém pochybování mluvit. Protože pro řadu lidí stále ještě je autoritou, a to i autoritou, která je ve své podstatě vnímána iracionálně – takže pro ně je to, co řekne, pravda. Myslím, že by se prezident měl v tomto směru držet zpátky, ale současně vím, že se není schopen držet zpátky z řady důvodů. Pan prezident je takový, jaký je, já jen říkám, že by takový být neměl. 

Neobáváte se toho, že lidé, když věří v nevinu Jiřího Kajínka, si myslí, že ve vězení je mnoho podobně „nevinných“ lidí, kteří jsou nespravedlivě odsouzeni za závažné kriminální činy a jsou také oběťmi justičních omylů? 

Já vůbec neskrývám možnost, že opravdu existují lidé, kteří vykonávají trest, a přitom jsou nevinní, protože lidská spravedlnost není dokonalá. Jediné místo, kde to bylo viditelně přiznáno, je to, že byl zrušen trest smrti. Jediným důvodem pro jeho zrušení byla obava z možného omylu. Pokud se podíváte na justiční systém, máme nalézací soud a odvolací soud; ten čas od času shledal rozhodnutí nalézacího soudu ve výroku o vině jako špatné. Máme dovolací soud, tedy Nejvyšší soud, který také často zruší rozsudek, protože není přesvědčen o správnosti výroku o vině. Do systému přibyl ještě Ústavní soud, který také občas dojde k závěru, byť už ne tak často, že při rozhodování ve věci byla porušena ústavní práva obžalovaného. A k tomu máme ještě Evropský soud pro lidská práva, který také čas od času vysloví takovou pochybnost. Domnívám se, že kdyby se vybudoval další stupeň, i ten by někdy objevil chybu. Prostě ten systém občas zachybuje. Komu se to nelíbí, může se nad tím rozčilovat, má na to právo, ale když ten systém prostě vyprodukuje padesát tisíc rozsudků za rok, lze předpokládat, že některé z těch rozsudků budou vadné. I přes všechny přezkumy. Takže je možné, že ve výkonu trestu jsou lidé, kteří se ničeho nedopustili, přesto byli odsouzeni. Tak to je, ale lepší justici nemáme, protože ji dělají lidé. Rozhodují podle zákonů, které také píší lidé. Nemá cenu se kvůli tomu nějak vzrušovat, dokud nezjistíme, že chybovost je nějak dramaticky velká. Ale kdybychom říkali, že nedochází k žádné chybovosti, tak bychom si lhali.

Jiří Kajínek v minulosti několikrát žádal o obnovení svého procesu, vždycky mu to bylo zamítnuto. Váš kolega, advokát Jaroslav Ortman, kritizuje praxi, kdy o obnovení trestního řízení žadatele rozhoduje soudce, který ho odsoudil. A říká, že tím by soudce vlastně přiznal své pochybení a riskoval kárné řízení, zvlášť pokud jde o doživotní trest. Také si myslíte, že tato praxe není úplně správná?

Nemyslím si, že ta praxe je úplně správná. Když už to někdo přezkoumává, tak by asi bylo opravdu vhodnější, kdyby to byl někdo, kdo s tou věcí neměl nic společného. Ale proti tomu může zaznít racionální argument, že ten přezkum je velice úzký, týká se jen velice nepatrné podstaty celé té záležitosti; ve zbytku je záležitost pořád stejná. Takže je to praktické, protože ten, kdo o tom rozhodoval, už to má celé načtené a nemusí studovat všechno, zejména když jde o obsáhlý spis. A teď k té podstatě. Důvodem pro povolení obnovy řízení je, že se po nabytí právní moci rozhodnutí objeví nové důkazy, které by samy o sobě nebo spolu s důkazy, které už byly provedeny, byly způsobilé ovlivnit výrok soudu o vině, trestu nebo náhradě škody. Není to tak, že soudce, který rozhoduje, je v podstatě podjatý, protože kdyby rozhodl jinak, riskuje svůj postih. On rozhoduje za jiné situace, kdy se objevily nové důkazy, proto může klidně říci, kdybych měl tento důkaz, nikdy bych toho člověka neodsoudil. Z toho bych tedy obavu neměl. Myslím, že je tedy možné jedno i druhé, protože když přibude nový důkaz a posuzuje to soudce, který celý spis zná, má to jednodušší, protože nový soudce by to musel znovu studovat. Ale může se vyskytnout názor, že nový pohled na věc může být jistou výhodou. Ale nijak bych to nedramatizoval.

V případě Jiřího Kajínka nešlo zřejmě o nové důkazy, ale o změnu svědecké výpovědi, která zřejmě byla důležitá.

Ale to není vůbec argument pro povolení obnovy. Tam se výslovně hovoří o tom, že se objeví nový důkaz, ne, že je nějaký důkaz zpochybněn; to vůbec nepřichází v úvahu. Pokusy o obnovu řízení odůvodňované tím, že svědek je nevěrohodný, by neměly šanci na úspěch. To zákon vůbec nepřipouští. Je úplně jedno, jaký soudce o tom rozhodl. Když to hodně zjednoduším: Pokud jsem odsouzen, protože jsem byl dne toho a toho na nějakém místě a udělal tam nějaký skutek, a já popírám, že jsem tam byl, jiné důkazy o tom nejsou a soud uvěří nějakým nepřímým důkazům, třeba pachové stopě, a až po mém odsouzení se přihlásí svědek, o kterém nevím, že existoval, a řekne, ale já jsem toho dne viděl pana Sokola úplně někde jinde, a svědek je věrohodný, nehrozí podezření, že jsme se spolu domluvili v kriminále, tak je to nový důkaz. Všechny pokusy, které jsou postaveny na nějaké polemice, vysvětlování, že to nebo ono bylo špatně pochopeno, nemají šanci na úspěch, protože s tím zákon vůbec nepočítá. Toto je opravný prostředek, který reaguje na možnost, že se po skončení té věci objeví nové důkazy. 

Je to logické, protože jinak by asi všichni odsouzení žádali o obnovu procesu, protože by zkoušeli, jestli při novém projednání nebudou mít větší štěstí. A byl by to nekonečný příběh, soudy by se nezabývaly ničím jiným než starými případy.

To by točili do nekonečna. Ale je řada možností. Například podání dovolání pro špatnou právní kvalifikaci; ministr spravedlnosti může podat stížnost pro porušení zákona z jakéhokoli důvodu, a to se může do určité míry vztahovat i k hodnocení důkazů. Ale obnova procesu je specifický prostředek, kde nejde o hodnocení důkazů, ale kdy se objeví nový důkaz, pro který se jeví jako naprosto nespravedlivé, že někdo je ve výkonu trestu. Jako když je někdo odsouzen za znásilnění, a pak se k tomu přizná někdo jiný. Soud, který rozhodoval v té době, nijak nepochybil, on jen vycházel z důkazů, které existují, a nový důkaz neznal. Proto se podá návrh na obnovu řízení. Je to velmi výjimečné.

Těsně po svém propuštění Jiří Kajínek na přímou otázku novinářů připustil, že by se mohl znovu pokusit o obnovu řízení. Myslíte si, že je to reálné, že má na svobodě větší šanci, než když byl ve vězení? 

Jiří Kajínek byl odsouzen před dvaceti třemi lety. Bez nového důkazu, který by mohl ovlivnit předchozí rozsudek, nemá šanci, ať je ve vězení, nebo na svobodě. Mluvit může, o čem chce. Pokud se mu podaří sehnat nový důkaz a soud shledá, že je věrohodný, může dosáhnout obnovy řízení. Ale o novém důkazu zatím nikdo nemluvil, vždycky se mluvilo jen o tom, že způsob hodnocení těch důkazů je jednostranný nebo neobjektivní, ale k tomu se nikdo vracet nebude. 

A kdyby byl při případné obnově řízení znovu odsouzen za tu dvojnásobnou vraždu, jakou roli by v tom sehrála současná prezidentská milost? Platila by, nebo by šel znovu do vězení odpykat si zbytek trestu?

To by byla docela zajímavá situace, jestli by se na to milost vztahovala. Já myslím, že ne. Protože obnově řízení musí předcházet zrušení rozsudku, a kdyby soud dospěl znovu k závěru, že obžalovaný je i s přihlédnutím k novému důkazu vinen, pak by podle mého názoru musel znovu nastoupit výkon trestu, jinak by mu prezident musel dát další milost. Ale možná někdo jiný by řekl, že nemusí jít znovu do vězení, že se musí přihlédnout k tomu, že výkon trestu už mu byl amnestován. Na to by mohly být různé výklady. Ale připadá mi, že to je hodně spekulativní.

Takže teď méně spekulativní otázku. V milosti je uvedena sedmiletá podmínka, to znamená, že pokud by se Jiří Kajínek během sedmi let dopustil nějakého trestného činu, musel by znovu nastoupit do vězení. Z toho vyplývá, že by se tak stalo, kdyby se dopustil jak úmyslného, tak neúmyslného trestného činu. Není to trochu přísné, neúmyslného trestného činu se přece může dopustit kdokoli, já i vy, třeba při dopravní nehodě? A o tom, zda šlo o porušení podmínky, bude rozhodovat prezident.

Interpretace přezkoumávání uložené podmínky je správná. Informace o tom, zda se amnestovaný chová v intencích podmínky, která mu byla v souvislosti s milostí uložena, shromažďuje v tomto případě Krajský soud v Plzni. A on by to skutečně musel postoupit prezidentu republiky, protože sám nemá pravomoc v této věci rozhodovat, protože ani nerozhodoval o jeho amnestii. To je naprosto v pořádku. To, že tam pan prezident stanovil podmínku, že se pan Kajínek nesmí dopustit žádného trestného činu, vím pouze z novin, ale budu vycházet z toho, že je to pravda. V tom případě je to hodně přísná podmínka. Ale principálně, protože prezident má právo udělit amnestii a má právo v této souvislosti stanovit určité podmínky, není to nic proti ničemu. Znamená to, že na místě pana Kajínka bych sedm let neřídil automobil a možná bych se vystříhal dalších situací, kdy člověk může poměrně snadno udělat chybu, která pak povede k tomu, že se dopustí trestného činu, byť z nedbalosti. Je otázka, jak by takový delikt prezident hodnotil, jestli by ho bral jako důvod ke zrušení amnestie, či nikoli. Ale samozřejmě může nastat situace, kdy se pan Kajínek za dva roky dopustí nějakého nedbalostního deliktu a na Hradě už bude sedět někdo jiný. A může říci, že Miloš Zeman stanovil podmínky, podmínka byla porušena, tak šup zpátky do kriminálu.