Na besedě nebylo volného místečka – několik desítek přítomných zcela zaplnilo podzemní prostor Slovenského domu v Praze, kde se akce pod pečlivým dohledem autora literatury faktu, novináře Milana Syručka, konala.

Nasadili si „Amíci“ záměrně oslovskou čepici?

Obsáhlý dotaz měl Jiří Weigl – bývalý vedoucí kanceláře prezidenta republiky, ředitel Institutu Václava Klause. Podle něj afghánskou krizi nemůžeme bez Američanů nikdy vážně pochopit. „Je to o Spojených státech na začátku a USA na konci. Podle toho, jak to tam skončilo, tak se mi zdá, že o tuto zemi ani tak vcelku nešlo. Fascinovalo mne na konci to, že k předání moci Tálibánu evidentně došlo na základě nějaké obsáhlé dohody takovou formou, že se to prezentuje tak, že ten Tálibán vojensky zvítězil a že vlastně Američané nesou na svých bedrech tuto spektakulární porážku. A najednou všichni víme, jak to bylo od začátku všechno špatně, a Američané mají najednou tu oslovskou čepici jako hlupáci a sami si ji nasazují. A všichni říkají, jaká je to tragédie, jací jsou hloupí, že tam nechali zbraně. A tento narativ šíří hlavní meinstreamová média v USA. I ta, která tak silně podporovala současného prezidenta, v čele se CNN.“

A Weigl vybídl diskutující: „Jak tomu rozumíte? Já bych Američany vůbec nepodceňoval, neřekl bych, že jsou to hlupáci, ale myslím, že docílili nějaké velmi zásadní strategické dohody s Tálibánem a realizují nějaký projekt, u kterého se možná hodí vypadat jako hlupáci v určité fázi vývoje. Že tam zanechali takový gigantický arzenál, který přesahuje možnosti velkých spojeneckých armád v rámci NATO, tak to je velká destabilizace celého regionu. Co se s nimi stane? Možná Írán si něco vezme na náhradní díly, ale je tam toho mnohonásobně více. Co se s tím vším bude dít, kdo to bude využívat, to je otázka,“ zaspekuloval si Weigl. „Indie, Čína, Írán, postsovětský prostor, nikdo nevíme. Jak se na to díváte a věříte tomu převládajícímu narativu, že Američané jsou hlupáci, že všechno zbrabrali. A všichni se jim smějeme, přestože jsme v tom s nimi jeli do poslední chvíle a nikdo ani nehlesl.“