„Proč společnost vnímá podnikatele jako dobráka, který dává lidem práci, a zaměstnance tlačí k vděčnosti, že tu práci vůbec dostal? Tohle rozdělení na vyvolené a plebs mě vždycky štvalo. Zaměstnanci nejsou méněcenní. Máme se co učit!“ reagovala ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová (ČSSD) na svém twitterovém účtu na článek Českého rozhlasu věnující se zesnulému miliardářovi Petru Kellnerovi.

Proč společnost vnímá podnikatele jako dobráka, který dává lidem práci, a zaměstnance tlačí k vděčnosti, že tu práci vůbec dostal? Tohle rozdělení na vyvolené a plebs mě vždycky štvalo. Zaměstnanci nejsou méněcenní. Máme se co učit! https://t.co/hjgsQden4i

— Jana Maláčová (@JMalacova) April 28, 2021

Šlo o komentář politoložky Kateřiny Smejkalové, která se pozastavila nad tím, že v minulých týdnech byl Kellner mimo jiné líčen jako někdo, kdo v Česku i jinde dával lidem práci. „Tento myšlenkový konstrukt se u nás opakuje tak často a je přitom zároveň znakem určitého obecnějšího pojetí společnosti, že pozastavit se nad ním přece jen za to stojí. Je totiž zcela pomýlený,“ poznamenala Smejkalová. 

„Dlouhodobě u nás panuje přesvědčení, že podnikat je to nejpřínosnější, nejnáročnější a nejšlechetnější, co existuje, a kdo se na to nezmůže, má být rád, že může alespoň pro nějakého podnikatele pracovat. Je přitom zřejmé, že jde o určité postkomunistické vyšinutí – soukromé podnikání u nás bylo dlouho zapovězeno a ti, kteří se pak do něj pustili, mohou mít dojem, že nejen riskovali a obětovali víc než ti, kteří se spokojili se zaměstnaneckým poměrem, ale že to jsou právě oni, kteří opravdu chápou, ‚o čem to teď je‘,“ uvedla Smejkalová. 

Podle jejích slov nechce relativizovat, že podnikání je náročná disciplína, ale chce zpochybnit, že zbytek lidí by se měl spokojit s nálepkou těch méněcenných, kteří mají být hlavně vděční za to, že jim někdo dává práci. Podnikatelům totiž jde o to mít úspěch, generovat zisk a expandovat. „Jakkoli existují určitě i zaměstnavatelé, kteří to zvládnou skloubit s férovým chováním ke svým lidem, stejně je zaměstnávají primárně za tímto účelem, ne ze starosti o to, aby tito jejich spoluobčané měli z čeho žít,“ míní Smejkalová.