45. prezident USA Donald Trump po pravděpodobném chemickém útoku v syrském městě Dúmá konstatoval, že syrský prezident Bašár Asad bude potrestán, pokud se ukáže, že za útokem stály jeho jednotky. Do města se sice nedostalo žádné mezinárodní uskupení, které by potvrdilo či vyvrátilo úvahy o tom, kdo za útokem skutečně stál, ale Trump přesto nařídil útok. Po bok amerického prezidenta se postavili také britská premiérka Theresa Mayová a francouzský prezident Emmanuel Macron.

Na Sýrii se tak sneslo přes sto raket. Francie oznámila, že rakety zničily většinu chemického arzenálu země. Jenže pokud by to byla pravda, tak by se teď nad Sýrií pravděpodobně vznášel smrtící mrak vyvolaný výbuchy v chemických laboratořích. Tento smrtící mrak by přitom nezasáhl jen Sýrii, ale i Izrael a další státy na Blízkém východě.

„Pokud ale Bašár Asad, potažmo celý syrský režim, nebyl terčem raketových útoků, jak ujišťuje Pentagon, k čemu byla celá ta kašírovaná ‚podívaná‘, kterou nyní západní politici naplňují tunami přefouklých triumfálních prohlášení? Smysl navíc neměla ani jako pokus zhatit oficiální vyšetřování ‚chemického útoku‘ v Dúmě, protože Organizace pro zákaz chemických zbraní (OPCW) potvrdila, že její lidé začnou v Dúmě pracovat v sobotu, čili podle plánu. Že by se tedy lídři tří útočících zemí jen pokoušeli ‚rohlíkem opít‘ své skutečné domácí ‚jestřáby‘? Nebo už jen nemohli ztratit tvář, když už pronesli tolik plamenných prohlášení o ‚chemickém útoku‘ v Dúmě a o jeho nezbytném ‚potrestání‘? A možná lze ‚frašku‘ vnímat i tak, že útočící státy jejím ‚sehráním‘ ve skutečnosti projevily slabost a uznaly meze svých skutečných možností ve válce, kterou už beztak nevyhrají? Koneckonců, snahou vyhnout se všem ‚ožehavým‘ terčům, jejichž zasažení by mohlo celou válku jen eskalovat, a přiblížit tak Západ ke střetu s Ruskem a Íránem, lze nejspíš vysvětlit vysokou míru úspěšnosti syrského protiraketového sytému – když se rakety smějí odpalovat jen několika směry, aby se vyhnuly místům, které zasáhnout zkrátka nemají, zbývá palebných koridorů jen pár a ty se obráncům lépe zaměřují…,“ píše k útoku Tereza Spencerová.

• Celý článek naleznete zde

„Bez významu není ovšem skutečnost, že se Rusku očividně podařilo s útočícími státy dopředu dojednat bezpečnost pro íránské a hizballáhovské základny a jednotky v Sýrii. To je z jedné strany nepříjemné poznání pro Izrael a Saúdy a ze strany druhé nejspíš i důkaz, že se rusko-íránské partnerství rychle mění ve stále pevnější a vzájemně výhodnou alianci. A když jeden z nejvlivnějších mužů íránského establishmentu, Alí Akbar Velájatí, uprostřed týdne bez ohledu na americké pohrůžky útokem na Sýrii přistál v Damašku a ostentativně se prošel i Dúmou, kde podle Bílých přileb mělo dojít k ‚chemickému útoku‘, jasně prokázal nejen spojenectví se Sýrií, ale i to, že se právě u Damašku svým způsobem bojuje i o Teherán. A pokud ‚raketový útok‘ USA, Británie a Francie na Sýrii něco v praxi opravdu prokázal, tak nejspíš skutečnost, že ‚koalice‘ Ruska, Sýrie a Íránu dokázala znovu o něco oslabit politiku USA, Izraele a Saúdů, zatímco Turecko v této přetlačované zůstává stranou v roli jakéhosi prostředníka, byť ve finále si bude muset strany vybrat...,“ pokračovala Spencerová.

Svou úvahu uzavřela Spencerová jednou dobrou zprávou, pokud se někdo pokusil rozpoutat v Sýrii třetí světovou válku, znovu neuspěl, a to je podle analytičky pro svět rozhodně dobrá zpráva.