Vedení KSČM doporučilo svým poslancům, aby nepodpořili prodloužení nouzového stavu, o kterém bude tento týden rozhodovat Poslanecká sněmovna. Co vás k tomu vede?

Po jarním nouzovém stavu byl ten současný vyhlášen už 5. října, a trvá tedy už pátý měsíc. Protože po prvních 30 dnech musí vláda žádat Sněmovnu, byla to příležitost chtít po vládě skládat účty, informovat Sněmovnu o svých úmyslech a případně jí doporučit určitý postup. Tady nám s vládou došla trpělivost, její opatření jsou bohužel chaotická, vyvolávající v občanech spíše nedůvěru. S vládou, která na své sliby zapomene hned po hlasování, těžko uzavírat dohody. Samotný nouzový stav pak je jen právním rámcem pro přijímaná opatření. V podstatě by měl být přijímán jen na velmi omezenou dobu a jeho ukončením nevznikne žádná neřešitelná situace a kolaps. Opatření mohou být přijímána dál, jen méně plošná, méně omezující osobní svobody a decentralizovaná. To, že vláda tak dlouho prodlužovala nouzový stav, byla spíše její pohodlnost a alibismus.

Pokud by kabinet Andreje Babiše přece jen splnil alespoň některé vaše podmínky, např. alespoň částečně vrátil děti do škol, je možné, že poslanci KSČM nakonec zvednou ruku pro prodloužení nouzového stavu? A už jste se rozhodl i vy sám?

Rozhodnutí výkonného výboru ÚV KSČM je zásadní. Bylo přijato jasnou většinou a s argumentací, že sliby na poslední chvíli už nás nezviklají. Pokud vláda svým chováním na nás opakovaně „hází bobek“, je to chování, které si nemůžeme nechat líbit. Oprávněnost našeho požadavku vrátit děti do škol už zjevně pochopily i další strany vlády i opozice. Doufejme, že bude brzy realizováno. Ale je to rozhodnutí, které není závislé na existenci nouzového stavu. Poslanecký klub si odmítavé doporučení stranického orgánu osvojil jako celek a podporu vládu ve věci nouzového stavu vylučuji. Poněkud hysterické reakce vicepremiéra Hamáčka máme za výraz neochoty změnit dosavadní nevyhovující postupy.

V posledních dnes se nejvíce mluví právě o nutnosti co nejdříve otevřít školy. Proč je to podle vás tak důležité? Nehrozí, že tím dojde k dalšímu nárůstu počtu nakažených a dalšímu tlaku na nemocnice? Neměly by se děti, které budou chodit do školy, testovat?

Ano. Tento náš požadavek na vládu považuji za nejdůležitější. Jednak jde o kvalitu vzdělání dětí, ten výpadek v normální výuce už je značný. Distanční vzdělávání je nouzové řešení a nemělo by trvat dlouho. A pak jde i o uvolnění zátěže rodičů, kteří se zejména dětem na prvním stupni musejí věnovat a komplikuje jim to život v zaměstnání. Pokud jde o rizika, tak neexistuje jednoznačný závěr, že školy jsou tak zásadním ohniskem nákazy. Pokud by měl být někdo chráněn testy a přednostní vakcinací, tak by to měli být především pedagogové, kteří jsou navíc často právě ve vyšším věku.

Vláda, kterou KSČM po celou dobu toleruje, je také terčem kritiky za příliš dlouhý a přísný lockdown, který navíc podle všeho přestal fungovat. Postupuje v tomto ohledu vláda správně?

Stavět proti sobě ochranu zdraví a ekonomiku je zavádějící. Zdravý občan je základem fungující ekonomiky a kolabující ekonomika nutně postihne i funkčnost resortu zdravotnictví. Problém pandemie musí být proto posuzován komplexně, nemůže jít jen o diktát několika virologů. Odlišme také jarní vlnu nákazy od návratu epidemie po letním uvolnění. Když v březnu přišel první covidový náraz, byla to nová věc, veřejnost také děsil italský příběh. Nejen česká vláda reagovala uzamykáním ekonomiky, které se přesunulo nakonec i na velké firmy. Za této situace byly chmurné perspektivy a očekávalo se, že v roce 2020 spadne výkon české ekonomiky až o 10 %. Praxe ukázala, že ani plošný lockdown nákazu nezastaví a že důležitější je cílené, spíše selektivní omezování sociálních kontaktů. Podzim už velké firmy tolik nepostihl a propad ekonomiky nakonec činil loni „jen“ 5,6 %, což je pod evropským průměrem. Na potlesk pro vládu to ale rozhodně nebylo, ovlivnil to fakt, že ČR má výrazně vyšší podíl průmyslu. Omezování ekonomiky ovšem tvrdě dopadlo na sektor služeb, zejména obchod, ubytování a stravování. Zde je chyba vlády, že více nevnímala věcnou kritiku cílení restrikcí a kompenzací. Lze se poučit i z jiných zemí, které nešly tak daleko v zavírání různých provozoven. U nás to mělo někdy zbytečně likvidační charakter.