„Když jsem viděl „karikatury“ časopisu Charlie Hebdo, silně připomínající znevažující obrázky Židů v antisemitském tisku, vnímal jsem je nejen jako urážku posvátných symbolů tu islámu, tu křesťanství, nýbrž také jako porušení zásadní hodnoty naší kultury, kterou je úcta k druhým – hodnoty, která není nižší než svoboda tisku,“ uvádí Halík.

On sám by si i přes všechny sympatie k obětem a jejich blízkým nikdy nepřipnul odznáček Já jsem Charlie, neboť se hlásí k jiné tváři naší kultury. K té, která prý jistě zná laskavý osvobozující humor a ironii, polemiku vůči fanatismu a fundamentalismu, avšak odmítá vulgární projevy neúcty a nezodpovědné přilévání oleje do ohně nenávisti mezi lidmi a kulturami. Humor podle něj může být legitimní zbraní proti nelidské podobě náboženství, která ve jménu posvátného vraždí, nicméně pokud by náboženstvím budoucnosti měl být všepohlcující průmysl zábavy a stav, v němž není nikomu nic svaté, pokládá za svou povinnost varovat před tímto cynickým trendem naší západní kultury.

Na závěr svého komentáře se katolický teolog vymezuje proti případné kritice, která by po otisknutí jeho slov mohla zaznít. „Přátelé, s nimiž o těchto věcech diskutuji, se obávali, abych tímto stanoviskem nechtě nesouzněl s hlasy fašizující pravice, která mne po léta napadá stejným slovníkem a vehemencí jako stalinisté z Haló novin. Důvěřuji inteligenci čtenářů: příznivci Putina a Le Pena kritizují Západ a jeho kulturu svobody proto, že ji nechápou a nenávidí; já proto, že ji miluji a cítím za ni spoluodpovědnost,“ zdůraznil Halík.