Organizace WikiLeaks, již založil a vede politický azylant Julian Assange, který se ze strachu před vydáním do Spojených států, kde by mohl být souzen za špionáž, ukrývá více než tři roky na ekvádorské ambasádě, nám v roce 2010 poskytla nepřeberné množství materiálu, který se týká především americké zahraniční politiky. Tyto materiály jsou pro nás o to cennější, neboť nás zavádějí přímo do kuchyně amerického ministerstva obrany a je to povýtce parádní podívaná.

Pohled na odtajněné kabelogramy americké vlády, které nám nabídly WikiLeaks, ukázal v naprosté nahotě, na jak cynické bázi funguje americká zahraniční politika; kterak se nejmocnější země všech dob bezohledně angažuje v konfliktech v různých částech světa, především pak v Iráku a Afghánistánu – a dále pak jak destruktivní dopady tato angažovanost má.

Organizace odhalující zločiny mocných na tapetě

Skutečnost, že se tato organizace stala veřejným nepřítelem Spojených států, potažmo jejich spojenců, se smutně odráží v bezprecedentní perzekuci takzvaných whistleblowerů, v nichž vyniká Obamova administrativa, která pronásleduje více whistleblowerů než všechny předchozí americké vlády dohromady. V první řadě jde o případ Chelsea Manningové, která si odpykává dlouholetý trest jen za to, že poskytla WikiLeaks klíčové informace o zhoubné politice Bílého domu.

Taktéž postoj západních sdělovacích prostředků vůči WikiLeaks, jenž jako by do písmene kopíroval postoj mocných, lze označit za zbabělý, ba ostudný. Na místo kýžené kritické reflexe odtajněných diplomatických depeší se „mediální giganti“ exkluzivně soustředili na osobní prohřešky duchovního otce této organizace Juliana Assange, ať již skutečné či domnělé. Byli jsme svědky naprosté kapitulace kritické reflexe vůči cynické a technokratické moci – ostatně jako mnohokrát předtím.

WikiLeaks a Sýrie

Díky materiálům publikovaným WikiLeaks (kupříkladu v souhrnné publikaci The WikiLeaks Files) ve spolupráci s novináři, politickými analytiky a dalšími výzkumníky zvučných jmen, jako jsou Phyllis Bennis, Dahr Jamail, Robert Naiman, Conn Hallinan, Gareth Porter, Stephen Zunes apod., se můžeme obeznámit též s informacemi, které nám mohou pomoci pochopit zákulisí konfliktu v Sýrii, kde je možné, že od začátku války v roce 2001 zemřelo až 300 000 lidí, a odkud prchly miliony nešťastných lidských bytostí, jež válečné běsnění vyhnalo z domovů.

Zatímco nám západní politikové a s nimi svolně kooperující masmédia předkládají nepříliš celistvý obraz tamních tragických událostí, jež notně přikládají pod kotel takzvané uprchlické krize, WikiLeaks na základě umně zpracovaných analýz tento poněkud rozostřený obraz doplňují o konkrétní fakta.

Je nepochybně pravdou, že Asadův režim na úsvitu tohoto konfliktu tvrdě potlačoval naprosto legitimní protesty proti jeho vládě, ty se však již během prvního měsíce zvrhly v násilnosti, jak se můžeme dočíst v izraelském tisku.

To nic nemění na skutečnosti, že se syrská vojska v průběhu války dopouštěla a stále dopouštějí mnohých zločinů vůči civilní populaci, nicméně tyto skutečnosti jsou notoricky známé, někdy až zveličované. Jak ukazují konzervativní odhady týkající se ztrát na životech ve válce v Sýrii, v bojích mohlo zemřít až 137 000 příslušníků a stoupenců vládních sil a na druhé straně přišlo o život až 124 000 „rebelů“, džihádistů z Islámského státu a syrských Kurdů.

Na základě těchto dat můžeme konstatovat, že v Sýrii běží o konflikt, kde neexistuje jedna útočící strana mající navrch nad ostatními, ale o ozbrojenou konfrontaci, která má vnitřní, ale i vnější aktéry. Nelze tedy jednoznačně házet vinu za rozpoutání krvavé řeže na syrskou vládu, jak se o to pokoušely západní země.

Kterak Spojené státy destabilizovaly Asadovu vládu a rozdmýchaly konflikt v Sýrii

Dozvídáme se, že Spojené státy se systematicky snažily vyvolat nepokoje proti vládě syrského prezidenta Bašára Asada. Z kabelogramu amerického chargé d’affaires v Damašku Williama Roebucka s datem 13. prosince 2006 vyplývá, že cílem administrativy tehdejšího prezidenta George W. Bushe bylo podkopat syrský režim prezidenta Asada, a to jakýmikoliv prostředky. Politický analytik Robert Naiman k tomu poznamenává, že USA byly rozhodnuty destabilizovat syrskou vládu nehledě na možné následky.

„Na veřejnosti americká vláda stála v opozici proti islamistům, ať už se nacházeli kdekoliv, nicméně v soukromí vnímala potenciální hrozbu pro syrský režim v podobě vzrůstající moci Islámských extremistů jako možnost, jak ji ještě více zvýšit,“ míní Naiman. Bílý dům čelící rozmachu džihádistů z Islámského státu (Daeš), jemuž vědomě pomáhal, se s vypuknutím konfliktu o pět let později hlouběji a hlouběji nořil do konfliktu v Sýrii. Washington tamní tragédii pomáhá udržovat ve zběsilém chodu kupříkladu i výcvikem a vyzbrojením téměř 10 000 „rebelů“ v Jordánsku poblíž hranice se Sýrií, které v průběhu několika let vyslal na válečné pole v Sýrii, aby bojovali proti syrskému režimu. Tuto nepříliš známou informaci otiskl dokonce i The Washington Post.

Strategie Ankary a štěpení kurdských sil

Agentura Reuters v květnu tohoto roku informovala o tom, že blízký spojenec Spojených států a klíčový členský stát NATO Turecko, respektive jeho zpravodajská služba, v letech 2013 a 2014 zásobovala zbraněmi islamistické elementy v některých oblastech Sýrie, a takto zároveň podporovala a posilovala džihádisty z Islámského státu. Víme dobře, že primárním nepřítelem Ankary jsou turečtí Kurdové, především pak Kurdská strana pracujících (PKK), na jejíž bašty v jižním Turecku a na severu Iráku s americkou vojenskou podporou provádí Erdoganova vláda nálety, zatímco vlažně „bojuje“ proti Daeši.

PKK je mateřskou organizací syrských Kurdů (Strana demokratické jednoty, PYD), která na bitevním poli představuje významnou sílu v boji proti islámským extremistům z Daeše. Tato strategie tedy lidově řečeno „hází vidle“ mezi Kurdy obecně, kteří by s koordinovanou pomocí dalších aktérů v regionu mohli rakovinu v podobě Islámského státu doslova smést.

Zájmy vnějších mocných aktérů to však znemožňují, jak vidíme na případě Turecka, jež má v Bílém domě pro svou destruktivní strategii spočívající ve štěpení kurdského vojenského potenciálu zjevné pochopení.

Rozděl a panuj

Robert Naiman v The WikiLeaks Files dále píše o tom, že šéf americké ambasády v Damašku v kabelogramu z prosince 2006, adresovaném americkému ministerstvu zahraničí a Bílému domu, navrhoval, aby americká vláda ve spolupráci se Saúdskou Arábií a Egyptem vyvolala v Sýrii sektářský konflikt mezi tamními šíity a sunnity, jenž by destabilizoval syrskou vládu. V té době zuřil sektářský konflikt v Iráku, který mimo jiné přispěl i k zažehnutí sektářské pře v Sýrii – jde o další faktor, jenž zůstává poněkud v pozadí. Američtí stratégové si v té době byli dobře vědomi děsivých dopadů této zhoubné politiky „rozděl a panuj“, a přesto měli v plánu tutéž strategii implementovat v Sýrii.

Novinář Colin Hallinan, který s WikiLeaks rovněž spolupracuje, shrnuje roli USA na Blízkém východě následujícími slovy: „Americká zahraniční politika v tomto regionu stojí obecně na čtyřech pilířích – Turecku, Egyptu, arabských monarchiích v Perském zálivu a Izraeli. Tato kombinace strategické polohy, bohatství a vojenské síly tuto oblast úspěšně rozdělovala a nechávala ji bezmocnou po půl století.“

Tento text nemá analyzovat genezi syrského konfliktu ze všech klíčových pozic, neboť stále probíhá a jeho konec se bohužel jeví být v nedohlednu. Kupříkladu fakt, že jedním z faktorů, který tento děsivý rozbroj zažehl, jsou negativní dopady klimatických změn, by měl být detailně zpracován samostatně. Vycházím pouze z poznatků celé řady výzkumníků, jejichž práce je zaštítěna analýzami, jež vycházejí s odtajněním materiálů WikiLeaks – které ale zůstávají zhusta opomíjeny a znemožňují nám pochopit spletité zákulisí války v Sýrii.