To, že opustila svou rodnou zemi jako dítě, kvůli občanské válce, ji dozajista ovlivnilo. „Uvědomila jsem si to ale až tehdy, kdy se mě na to lidi začali ptát. Svůj podíl měla taky výchova rodičů, lékařů, a též časté návštěvy Balkánu, kde místní doteď nejsou schopni existovat vedle svých sousedů. Mám asi díky tomu všemu tendenci být shovívavější k lidem, možná i k současné krizi, a mám jistou potřebu pomáhat. Nevím, jestli se mi to daří, ale snažím se,“ řekla Jaganjacová, která začínala s pomocí v SOS vesničkách v Bosně, Srbsku, Chorvatsku a v Černé hoře. „Obecně, když můžu být někde přínosem, tak jsem ráda,“ dodala.
Ona sama ani její rodina nikdy status uprchlíka neměli, ani se za ně nepovažovali. „Dnes je to něco jiného. Ale myslím, že jsem určitě shovívavější než lidi, kteří o nic takového nezavadili, a taky doufám, že těch lidí, co si něčím projít musí, bude čím dál méně. Podle mě jsou základem dobrého života bezpečí a svoboda. Jedno bez druhého nefunguje. A ti lidé ani jedno nemají, tak proč jim nedat možnost?“ táže se. „Jak má člověk normálně žít v podmínkách, kde smrt a strach jsou na denním pořádku?“ zeptala se a dodala, že tyto podmínky jsou příšerné.
Původní text ZDE.
„Od nás spousta lidí odjela do Německa a co já vím, tak většina se vrátila zpátky. Oni tu nepotřebují zahnízdit, a už vůbec ne v Česku, kde to není vůbec jednoduché, neboť bez češtiny člověk neudělá takřka nic. Že sem někdo přijede, protože je doma konflikt – to přece neznamená, že se nemůže dočkat, jak tady vše ovládne,“ myslí si však také Jaganjacová. Lidé podle ní mají strach z neznámé věci a nejsou navíc dobře informovaní. „Je jednoduché říct, že se bojím muslimů, stejně jako před nějakou dobou bylo asi jednoduché říct, že se bojím křesťanů, nacistů, atd. Když je něčeho moc, tak se lidi bojí,“ dodala se slovy, že by jistě pomohla nějaká osvěta.
Následně se také vyjádřila k tomu, že k nám míří lidé ze zemí, kde už po několik generací trvá konflikt. „Chtějí se odtamtud dostat. Já si ani pořádně neumím představit, jak se tady adaptují, když jsou zvyklí, že smrt je na denním pořádku. V tom si myslím, že je velký rozdíl – jestli konflikt nastane po tom, co celý život žijete spokojeně, nebo jestli v tom konfliktu žijete od narození,“ dodala.
Závěrem pak podotkla pár slov k tomu, jak je na tom Česko v porovnání s ostatními zeměmi EU z hlediska humanitární pomoci. „Teď je tu hodně aktivit, které se snaží někomu nějak prospět. Třeba Člověk v tísni je opravdu skvělý, na to můžeme být pyšní. Fungují ve spoustě konfliktních zemích a dělají svou práci dobře. Na to, že je Česko v porovnání s ostatními tak malá země, tak jsme na tom dobře,“ uzavřela se slovy, že Češi jsou ochotní pomáhat.
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: vef
