„Každý rok se o adventu odpojím ze sociálních sítí. Letos se to nepodařilo, protože bych musela zastavit web, a to jsem nechtěla. Napsala jsem alespoň dva takové adventní texty. Jeden je o tom, že pravda a láska nejsou prázdná slova, ve druhém píšu, že máme povinnost pomáhat těm, kteří nemají takové štěstí jako my,“ uvedla na svém facebookovém profilu Le Fay.
„Letošní rok byl pro mě přelomový v tom, že jsem si uvědomila potřebu něco dělat pro to, abychom se stali zase normální demokratickou zemí, jako jsme kdysi byli. Všechno šlo stranou, veškerá energie byla nasměrovaná do psaní článků a rozhovorů. I když je to taková sisyfovská práce, nelituju toho. Poznala jsem díky tomu hodně lidí, zleva i zprava, z různých stran, spolků nebo církví. Staré nálepky, které si lidé dávali – jsem sociální demokrat, katolík, antikomunista –, dnes už neplatí. Dělící čára je někde úplně jinde. Ve schopnosti a ochotě tolerovat zlo, kterého jsme svědky. Ať už na Hradě či ve vládě, nebo ve vztahu ke zranitelným obětem, dětem bez rodiny či lidem na útěku.
Měla jsem depresi z toho, jak to tu jde od desíti k pěti, která se ale letos změnila v příliv nové energie. Není nás málo, potkávali jsme se na Letné a na Václaváku i na akcích mimo Prahu a zažívali jsme stejné euforické pocity jako kdysi. Radost z toho, že je nás tolik, kterým to není jedno. Zažila jsem nadšení dětí, které se účastnily akcí na podporu ochrany klimatu, aby si nemusely připadat jako ovce, které čekají na porážku. Setkávala jsem se s lidmi, kteří nečekají na svolení a pomáhají uprchlíkům za své a ve svém volnu, aby se nemuseli stydět, až se nás naše děti a vnuci zeptají, co jste dělali, když bylo třeba?“ zeptala se.
Následně uvedla, jak potkala letos hodně skvělých lidí. „A přestože by se spolu asi nedomluvili, co se týká politických preferencí, každý sám za sebe pomáhá. Budovat občanskou společnost, pomáhat opuštěným dětem nebo zvířatům, starat se o životní prostředí, otevírat témata spojená s naší komunistickou minulostí, zasadit se o lidská práva v zemích, které se nás netýkají, postarat se o lidi na útěku. Tenhle čas je skvělý k odhalování charakterů. Kdo je schopný tolerovat a omlouvat lži, nalhávat si, že zlo není zlem, a takové to čecháčkovské, co jsme si, to jsme si, hlavně když je smrádek a teploučko. Kdo dokáže zavřít oči a dělat, že se ho to netýká, přestože žijeme v jedné zemi, jsme lidé jako ostatní a sdílíme stejnou planetu,“ sdělila.
„Přežili jsme tento rok ve zdraví a za to je potřeba poděkovat. Cítím vekou vděčnost za všechno, co dostávám, za podporu, přátelství i lásku. Největší událostí našeho domácího adventu je, že Tulině jeden kluk ze sousední třídy řekl, že ji miluje. Na ničem jiném víc nezáleží. Pravda a láska forever! Všechno nejlepší a šťastný nový rok!“ uzavřela.
Kritik Jan Rejžek vzpomínal na to, jak málem zahynul na Vánoce v Budapešti. „Jistě by se hodilo, abych v těsně předštědrovečerním čase posloužil nějakou tklivou arbesovskou historkou, ale já mám pro vás vánoční horor. Někdy v roce 1977 jsem se nadmíru sblížil na Bratislavskej lýre s kapelníkem výborné maďarské metalové kapely Piramis Lájosem Somem. Napsal jsem o nich článek a tento se vším všudy i vzhledem dvojník Ivana Magora Jirouse mě recipročně pozval na Štědrý večer do Budapešti. No teda! Copak alkohol, ale tvrdě se tam jela tráva a další dobrůtky. Však se drahý Lájos loni uchlastal ve věku sedmdesáti let. Já ne, měl jsem starost, jak se dohrabu do koleje či youth hostelu, kde jsem měl přespávat,“ vzpomínal na Facebooku Rejžek.
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: vef
