„Calais je můj život. Vyrostla jsem zde a vždy jsem toto překrásné město hluboce milovala. V minulosti tady vládl klid a mír a všichni jsme se tady mohli cítit bezpečně. V létě i v zimě sem jezdívalo mnoho zahraničních turistů. Jednoho dne k nám ale přišli migranti. Zpočátku jsem si říkala, že to jsou nešťastní lidé, kteří nic nemají, a my bychom jim měli pomoci. Po nějaké době jsme však zjistili, že jich tady jsou tisíce. Momentálně jich přebývá 18 000 v nechvalně proslulém uprchlickém táboře nazvaném Džungle,“ říká Simone a označuje tento uprchlický tábor za město ve městě.

Ve dne i v noci se podle jejího svědectví v Džungli odehrávají násilnosti. Obyvatelé tábora ovšem vyrážejí i do centra města, kde ve své destruktivní činnosti pokračují. „Rozbíjejí automobily železnými tyčemi a útočí na zdejší obyvatele. Nezastaví se ani před dětmi. Dochází tu ke znásilnění a značně se zvýšil počet krádeží. Nikdo si nedovede představit, jak tím vším trpíme. Migranti vstupují bez vyzvání do domů a dožadují se jídla. Chodí po skupinkách a navzájem si pomáhají. Něco ukradnou a zbytek rozbijí. Když se tomu chcete bránit, hned máte za zády policii,“ kritizuje Simone práci policistů a tvrdí, že na stížnosti obyvatel Calais vůbec nereaguje.

Před nedávnem migranti zaútočili na jejího syna. Přepadli jej tři muži a udeřili železnou tyčí do hlavy. „Můj syn není žádný věchýtek, ale po chvíli na místo přiběhlo dalších třicet uprchlíků. Musel se dát na útěk. Když dorazil se štěstím domů, říkala jsem si, že ho mohli zabít. A jeho zkušenost rozhodně není ojedinělá,“ konstatuje Simone a zmiňuje násilnosti, které v Calais vypukly před třemi týdny. „Migranti zneuctili sochu generála Charlese de Gaulla, když na ni napsali, ať jde Francie do hajzlu, a navíc ji pokryli vlajkou Islámského státu. Oni neustále demonstrují za lepší podmínky v táboře. Jenže, čím více jim dáte, tím více požadují. Nikdy nemají dost. Nikdy, nikdy, nikdy,“ opakuje viditelně rozčílená rodačka z Calais.

Simone se ve svém vystoupení dále vrací k nečinnosti policie, která dle jejích zkušeností není schopna zajistit pořádek ve městě a chránit jeho obyvatele. „Na pomoc od policie se již dávno nemůžeme spoléhat. Když vás napadnou a jdete s tím za nimi, tak se jen zeptají, co byste jako chtěli. Dodají, že s tím nic neudělají. Skutečně vám nelžu, takhle to tady chodí. Už se to tady nedá vydržet. Stačí vyjít do centra města a ocitnete se v ohrožení. Když se začne stmívat, nemohu chodit na místa, která jsem měla ráda. Nejde to, protože se tam prostě bojím. A nejsem rozhodně sama,“ svěřuje se Simone, která se den před tím zúčastnila společně se svým synem a manželem „protiuprchlické“ demonstrace.

„Bylo tam bohužel jen velmi málo lidí. Kde všichni byli? Strach vás před nebezpečím nezachrání. Vláda nás opustila a rozhodla se udělat z Calais jeden velký uprchlický tábor. Pokud se tomu nepostavíme, tak nám sem brzy pošlou migranty z celé Francie. To by znamenalo náš konec. Bohužel obyvatelé města jsou jako ovce. Nerozumím jim,“ podivuje se Simone pasivitě svých spoluobčanů. „Policie zatýkala demonstranty a málem došlo i na mě. Co jsem však přitom udělala špatného? Já jsem jen šla protestovat proti masivní invazi migrantů, kvůli které trpí celé Calais. Poškozuje to i místní obchodníky, kterým se snížily zisky o 40 až 60 %. Přitom dříve bylo Calais vzkvétající město plné života. To už je ale pryč. Obchody v centru jeden po druhém krachují. Calais je mrtvé město.“

Simone se také pozastavuje nad dvojím metrem, který policie uplatňuje vůči imigrantům a rodilým Francouzům. Na vlastní oči prý viděla, jak policie radši před rozzuřenými migranty ustoupila. „Nechápu, proč nenesou za porušování zákonů následky? Když už je policie náhodou zatkne, proč je následně ihned propustí? Ovšem my Francouzi máme smůlu, nás bez mrknutí oka zavřou do vězení. My jsme přišli o všechna práva,“ zoufá si Simone a ostře kritizuje starostku města Bouchardovou. Vyčítá jí zejména to, že peníze určené na pomoc zdejším obyvatelům poslala na uprchlíky. „Použila je na stavbu přístřešků a navíc tuto zakázku zadala firmám mimo Calais. Jediná pracovní místa, která vytvořila, byla pozice uklízečů v uprchlickém táboře Džungle,“ podivuje se Simone.

„V Calais vládne chaos, zmatek a bezvládí. Migranti vyvolávají nepokoje kvůli tomu, že chtějí měsíční kapesné ve výši 2000 eur, domy a automobily. Chtějí brát, ale sami nic nenabízejí. A někteří naši politici a novináři to ještě nazývají kulturním obohacením. Nepochopím, jak je možné, že tomu všemu policie jen nečinně přihlíží. My jsme tady přece doma: je to naše země a naše město,“ uzavírá Simone za nadšeného potlesku přihlížejících svůj téměř patnáctiminutový projev.