Podle Zaorálka nelze reprezentovat jednu politickou stranu a během volební kampaně, třeba té prezidentské, zničehonic nahrávat soupeři – chodit s ním na tiskové konference nebo mu pomáhat s volebními televizními spoty. Zaorálek k problematice používá paralelu dob, kdy hrál za Vítkovice hokej. „Dodnes si neumím představit, že by si můj spoluhráč z týmu během pobytu na ledě změnil dres, obrátil se proti mně, začal hrát za soupeře a střílet góly do vlastní branky,“ míní.

Poslanec nemá potřebu zemanovce odkudkoli vyhánět či je vylučovat. „Oni už přece fakticky jinde jsou,“ píše politik s tím, že by měli být ve svých názorech důslední a konzistentní. A používá druhé hokejové přirovnání: „Pokud nejsem na ledě svému týmu schopen nebo ochoten pomoci, zůstanu v kabině či na střídačce, ale neženu se do družstva protivníka.“

Byť si uvědomuje, že rozmazaný obraz nenáleží ČSSD poprvé, vadí mu, když slyší posměch, jehož se ČSSD stává terčem. A proto uvádí jako příklad prezidentského kandidáta Jiřího Dienstbiera. „Stokrát můžeme připomínat drtivou podporu, kterou Dienstbier na ústředním výkonném výboru při nominaci získal, když pokaždé přijde někdo, kdo zčeří vodu,“ píše politik a omlouvá se všem sociálním demokratům, kteří pomáhají v Dienstbierově prezidentské kampani a zároveň musí sledovat, jak jím někteří spolustraníci tuto práci hatí.

Dienstbier není podle Zaorálka obklopen podezřelými lobbisty, nechystá se zdědit Klausovy spolupracovníky či sympatizanty a reprezentuje mladou, dynamickou politickou generaci. O co se ale sociální demokrat obává, je pověst celé ČSSD. „Máme-li přesvědčovat voliče o naší sehranosti a kompetentnosti a chceme-li po příštích sněmovních volbách převzít vládní odpovědnost, nesmíme si dávat góly do vlastní branky,“ dodává.