Ač souhlasím s kritikou zpravodajství a politické publicistiky České televize, podám na iniciátory akce Nekrmte hydru trestní oznámení.

Nechci žít ani v pravicově konzervativním, ani levicově progresivistickém anarchismu, ovládaném a hysterizovaném nátlakovými skupinkami „občanské společnosti“. Vyhovuje mi stát. Vyhovuje mi parlamentní demokracie, ve které i blbec musí mít ve sněmovně svého zástupce. Nechci, aby zemi vládli anonymní elfové.

Stránky výzvy Nekrm hydru najdete ZDE

Nikdo neplatí rád daně. Neznám nikoho, který by je platil s radostí, i když je potěšen z každého kousku dálnice či cyklostezky (to říkám kvůli vyváženosti). I když ví, že čistička vody či spalovna odpadu stála hromadu peněz. Každý si uvědomuje, že stát daně potřebuje na plnění svých funkcí – a potřebuje je, i když ty funkce plní špatně – například jako ministryně obrany Černochová (ODS), ministr zdravotnictví Válek (Top 09), ministr zahraničí Lipavský (Piráti) nebo ministr pro místní rozvoj Bartoš (Piráti). Nikdo nechceme, aby stát utrpěl bankrot.

I Česká televize „své“ daně potřebuje. I když některé funkce plní špatně. Protože plnění veřejné služby není jen zpravodajství a publicistika. Je to výsostně kulturní instituce, mající ve společnosti výlučnou roli. Je to Národní divadlo pro mediálně digitální století. Má informovat, vzdělávat i bavit. Celou společnost. Nejen krasoduchy. Nejen ekoteroristy. Nejen LGBTQ+. Všechny. I konzervativní heterosexuální bílé muže. I socialisty a komunisty. I mě. Platíme všichni. Nikdo nechceme, aby veřejná služba utrpěla bankrot. Proto stát rozhodl o existenci médií veřejné služby, jejich povinnostech a úkolech, způsobech občanské kontroly i vaší povinnosti platit poplatky.

Nejvyšší správní soud judikoval před čtrnácti lety v rozhodnutí 3 As 6/2010-71, že:
 

„Úkolem zpravodajství je pohotově přinášet věcnou informaci o aktuální události, přičemž by tato neměla obsahovat jakékoli emotivní výrazy, vulgarismy, slangová či argotická vyjádření, účelem publicistických sdělení je informace komentovat a hodnotit, své adresáty pak získávat, přesvědčovat a vybízet, k čemuž jsou oprávněna využívat obrazných a expresivních vyjádření tak říkajíc dle libosti. (Blíže srov. Jaroslav Bartošek: Žurnalistika; Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci; 1997; s. 51 a násl.)

Smyslem zpravodajství je tedy výlučně veřejnost nezaujatě informovat, teprve cílem publicistiky veřejné mínění ovlivňovat (nikoli však manipulovat). Zájem na rozlišování obou žurnalistických odvětví je v pravém slova smyslu veřejný, neboť pouze kvalitním zpravodajstvím informovaná veřejnost je s to činit si na mediálně zprostředkované události názor, případně se k určitému publicistikou prezentovanému názoru kvalifikovaně přiklonit. Nerozlišuje-li provozovatel vysílání mezi zpravodajstvím a publicistikou a předkládá-li divákovi (posluchači) pouze jakési hybridní komentované zprávy na straně jedné a skutečné komentáře na straně druhé, výrazně tím posiluje manipulativní potenciál svého vysílání a naopak omezuje prostor pro žádoucí kvalifikované utváření názorů, na jejichž konstruktivním střetávání je demokratická společnost vybudována (viz Vladimír Čermák: Otázka demokracie; Academia; Praha; 1992; s. 26). Ona komentovaná zpráva je o to nebezpečnější, o co nepozorovaněji, subtilněji působí, neboť divák (posluchač) s názorem obsaženým v takovém sdělení vědomě nepočítá a často jej přijímá automaticky za svůj spolu s informací (je-li ve sdělení jaká).

Dle odborné literatury lze pak zásadou objektivity rozumět znak zpravodajství, které se pokouší věcně, nestranně a nemanipulativně oddělit zprávu od komentáře. Ústřední charakteristikou takového postupu je zásadní ověřování pravdivosti výpovědí. Zásada objektivity předpokládá referování bez emocí a používání neutrálních výrazů (Michael Kunczik: Základy masové komunikace, Karolinum, Praha, 1995, s. 111). Pojem objektivita tedy v sobě zahrnuje hned několik aspektů, z nichž za rozhodné považuje Nejvyšší správní soud správnost (či přesnost), tzn. že zpráva odpovídá skutečnosti, transparentnost, tj. že žurnalista uvádí své informační prameny, a věcnost, tj. že novináři do zprávy nevkládají svá vlastní hodnocení (blíže srov. Schulz/Reifová a kol.: Analýza obsahu mediálních sdělení; Karolinum; Praha; 2004; s. 52 a násl.)

Nevyvážeností je pak třeba rozumět skrytou formu stranickosti, kdy jsou v určité kontroverzní situaci některé názory potlačovány ve prospěch názorů jiných. Jinými slovy spočívá zásada vyváženosti v požadavku na rovnoměrné zastoupení politických alternativ, co do rozsahu a úpravy zpravodajství (op. cit., s. 61).

Z výše uvedeného vyplývá, že důraz na důsledné dodržování zásad objektivity a vyváženosti bude u zpravodajství o poznání větší, než jak tomu bude v případě pořadů publicistických. Minimálně aspekt věcnosti se pak v publicistice z povahy věci neuplatní vůbec. Lze tedy shrnout, že míra tolerance vůči případným prohřeškům proti zákonem postulovaným zásadám objektivity a vyváženosti bude různá v závislosti na tom, půjde-li o pořad publicistický, či o zpravodajskou relaci.“

NSS tak popsal jazykem práva většinu hříchů, kterých se profesně špatní nebo politicky zaujatí novináři České televize (a Českého rozhlasu občas také, abych byl spravedlivý) dopouštějí dnes a denně. Oni to vědí. My to vidíme a slyšíme. Oni vědí že my to vidíme a slyšíme a ignorují to. Vysmívají se nám. Myslí si, že jsou netrestatelní. Zastrašují ředitele, který to také vidí a slyší. Spoluvytvářejí s některými politiky, politickými aktivisty a liberálně progresivními teoretiky lobby, jejímž názorům podléhá i Rada. Poslanci, kteří odsouhlasili zákon, ve kterém jsou ty povinnosti popsány správně a odsouhlasili i Kodex ČT, který je zpřesňuje, se bojí. Každý se může – nejlépe těsně před volbami – stát předmětem „investigace“ (čti dehonestujících článků, které dotyčného kriminalizují, aniž by pak došlo k stíhání a pravomocnému odsouzení) takovéhle smečky. Lepší je chřestýše nedráždit bosou nohou.

Vysílání veřejné služby má ale odrážet rozmanitost názorů a politických, náboženských, filozofických a uměleckých směrů, a to s cílem posílit vzájemné porozumění a toleranci a podporovat soudržnost pluralitní společnosti. Ne rozeštvávat. Ne agitovat za nějaký názor. Ani za instituci, i kdyby stát byl jejím členem (EU, NATO). Názory musejí mít právo vyjádřit i odpůrci EU a NATO. Novináři nemají pomlouvat a hanobit jiný názor (jako vládně strategický kopáč příkopů Foltýn nebo pirátská europoslankyně Gregorová).

Ve výsledku tak vzniká řetězec arogance a tolerance porušování zákona a Kodexu ČT, až si na to všichni zvykli a berou to jako něco normálního. Ne, není to normální.

Novináři jsou podřízeni svým editorům, ti jsou podřízeni šéfredaktorům. Šéfredaktor je podřízen řediteli zpravodajství. Ředitel je podřízen generálnímu řediteli. Generální je podřízen Radě, které její povinnosti hlídat dodržování § 2 v plném rozsahu činnosti ČT určuje (v § 8) zákon. Rada je ze své činnosti odpovědná parlamentu, který ji volí (a členy může i odvolat). Prozatím volí názorově proporčním způsobem, i když už je zřetelná tendence této vlády podřídit činnost České televize a Českého rozhlasu vládě, respektive prostřednictvím novely zákona ministru kultury. A poslanci (a dnes už i senátoři) jsou odpovědni vám, voličům. Mně i Petru Štěpánkovi. Ale i vám. Hlavně vám.

Mě to, jak celý tento řetězec odpovědných se*e na dodržování a vynucování zákona, vadí. Nesmírně. Já si jako konzervativní socialista přeji silnou, zákon dodržující veřejnou službu, která by mohla být pro ostatní novináře z komerčních médií vzorem. Petr Štěpánek si jako správný pravicový radikál přeje privatizaci veřejné služby, aby nehyzdila Klausův kapitalimus bez přívlastků a nebránila v ovládání mysli reklamou, vnucovanou komerčními médii „zdarma“ vám, divákům, nějakými socialistickými idejemi „služby veřejnému blahu“ za 150 Kč měsíčně. To jedny cigarety stojí stejně. Rozhlas máte za pivo měsíčně. Sterziga vulgo Vidláka pouze štve nevyváženost a na rozdíl od Štěpánka či ode mne neví, co s tím. Tak se nechal zlákat k populistickému výkřiku. Tentokrát na to doplatí.

Jsme v Evropě? Jsme. Odsouhlasili jsem si to v referendu? Ano. Sdělení Evropské komise o použití pravidel státní podpory na veřejnoprávní vysílání z listopadu 2001 (Doc 52001XC1115(01)) a jeho znovuvydání z roku 2009 (2009/C 257/01) určilo podmínky pro financování veřejnoprávních vysílatelů. Státní podpora (rozhlasový i televizní poplatek je státní podporou, protože je určen z rozhodnutí moci veřejné – zákonem) musí být přesně vymezena obsahem (je – dle § 2 odst. 1 a 2 zákona o ČT) i rozsahem (je – dle § 3), nesmí překročit čisté náklady (dle rozpočtů ani vyúčtování kontrolovaných a odsouhlasovaných Dozorčí komisí a Radou se tak neděje) předem definované veřejné služby (obsahovou definici popisuje výčtově § 2, procesy popisuje § 3 a následující, na mezinárodní úrovni jsou už déle než třicet let kontinuálně definované Radou Evropy a Evropským parlamentem a Radou), s přihlédnutím k ostatním přímým nebo nepřímým příjmům (příjmy z prodeje nahraných nosičů či licenčních práv) získaným z veřejné služby.

Nejvyšší soud ČR přijal usnesení 7 Tdo 1229/2020, podle něhož rozhlasové a televizní poplatky podle zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, jsou jinou podobnou povinnou platbou ve smyslu § 240 odst. 1 tr. zákoníku o trestném činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby.

Nejvyšší soud přijal ve vztahu k televiznímu poplatku následující argumentaci: – svou povahou jde o platbu povahy neekvivalentní, veřejné, placené veřejné instituci na veřejně prospěšný účel a uložené a podrobně upravené zákonem, u něhož převažují prvky veřejnoprávní úpravy. … Česká televize je veřejnou institucí hospodařící s prostředky určenými pro veřejně prospěšný účel (z nichž naprosto převážnou část tvoří televizní poplatky), a to pod kontrolou státu jako jejího zřizovatele a garanta jejího fungování. Televizní poplatky jsou svého druhu daní z majetku (konkrétně daní z vlastnictví, držení či obecně z užívání televizního přijímače jako movité hmotné věci) se zvlášť poukázaným výnosem nikoliv ve prospěch státního rozpočtu, ale ve prospěch zákonem určeného provozovatele vysílání. … Televizní poplatek je stejně jako jiné veřejnoprávní poplatky platbou povinnou, vynutitelnou, nenávratnou a neekvivalentní. …Nejde tedy ani o ekvivalentní úhradu za poskytnutí služby.

Slyšíte? Televizní poplatek je platbou povinnou, vynutitelnou, nenávratnou a neekvivalentní.

Takže dávám organizované skupině Petru Štěpánkovi, Vidlákovi a dalším, kteří se podíleli na založení serveru „Nekrm hydru“, čas do konce týdne na ukončení celé akce ukončením propagace a likvidací výzvy. Příští týden předám státnímu zastupitelství trestní oznámení na podezření ze spáchání trestného činu podněcování k trestnému činu, dle § 364 tr. zákoníku a trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 240 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu přípravy.

Abych ale nebyl jen negativistický: Existuje způsob, kterým si vy jako občané můžete vynutit nápravu stavu, pokud se domníváte, že Česká televize plní nedostatečně své poslání. Sepište a odešlete stížnost Radě České televize, ve které popíšete, kterými konkrétními výroky či konkrétními pořady Česká televize dle vás porušuje zákon či kodex. Zákon i kodex si ale nejdříve přečtěte… Nadepište to slovy Stížnost na porušení zákona 483/1991 Sb. nebo na porušení Kodexu ČT, uveďte čas, pořad a program, citaci výroku a označte, který paragraf zákona či bod kodexu tou formulací měl být dle vašeho názoru porušen. Sdělte Radě, že si přejete, abyste byli písemně (nebo elektronicky) informováni o výsledku. Vyčkejte na projednání stížnosti Radou. Pokud nebudete spokojeni, odvolejte se proti výroku Rady k Poslanecké sněmovně. Dopis zašlete doporučeně mediálnímu výboru PSP. Předsedou gesčního mediálního výboru je poslanec Patrik Nacher (ANO), jehož povinností je rozeslat váš nesouhlas odstatním členům výboru, dát ho jako bod na program jednání a nechat ho výborem projednat. Můžete žádat, abyste byli na jednání výboru pozváni (vezměte si s sebou OP a pistoli nechejte doma).

Druhá cesta je složitější, protože se týká pouze dvou paragrafů (§§ 31 a 32) zákona 231/2001 Sb., o rozhlasovém a televizním vysílání. A netýká se výlučně jen České televize, ale všech televizí a rádií. Nejde o veřejnou službu, ale o vysílání zpravodajství a publicistiky jako projevu veřejného zájmu na pravdivosti obsahu a vyváženosti, na kterou máte jako občané nárok. Adresátem stížnosti nebude Rada České televize, ale Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, což není orgán občanského dohledu, ale nezávislý státní regulační orgán. I proti rozhodnutí Rady se můžete odvolat. Ne ke sněmovně, ale k soudu. Doporučuji spolupráci s právníkem. I v tomto případě sdělte Radě, že si přejete, abyste byli písemně (nebo elektronicky) informováni o výsledku. V obou případech nakonec zjistíte, jak se stát staví k vaší interpretaci práva… Je to postup zdlouhavý, náročný ale v souladu s principem zastupitelské demokracie a se zákonem.

Autor byl jedním z autorů novel zákona o ČT, o ČRo a o koncesionářských poplatcích, jedním ze spoluautorů a schvalovatelů Kodexu ČT. Byl členem Rady ČRo. Je podporovatelem veřejné služby, ale i dlouhodobým kritikem porušování těchto norem pracovníky obou institucí.