Nabitý dramatickými událostmi byl zvolna končící rok 2015. Česká společnost vnímala velice intenzivně především ohromující migrační vlnu do Evropy, občanskou válku na Ukrajině, řeckou krizi i teroristické útoky ve Francii, i proto se letošek někdy označuje za přelomový. „Možná je to dáno věkem, ale já jsem žádný přelom nezaznamenal. Jak říkal Egypťan Sinuhet, bylo všechno, jak má být: bohatí bohatli, chudí chudli, vládcové se starali, abychom se báli, a když to porovnám s léty, kdy jsme se schovávali před osvoboditeli ve všech možných uniformách i v šatech civilních – a pamatuji dokonce, když nás osvobozoval wehrmacht a Sicherheitsdienst a jejich různorodí nástupci – tak to byla letos pohoda,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz Zdeněk Zbořil své závěrečné letošní hodnocení.

Uvědomuje si, že na mnoha místech světa to žádná idyla nebyla, ale v České republice jsme z toho lidského utrpení moc neviděli. „Nemusíme ale proto zapomínat na naše české krimizprávy. Těch nám nějak přibývá, stejně jako zloby a lží. Obáváme se nelegální migrace, ale oči zavíráme před námi páchanými nezákonnostmi. Nezajímá mne ‚blbá nálada‘, to je subjektivní pocit probouzejícího se po probdělé noci nebo při absťáku. Ale raději vzpomínám na ty, kteří odešli, protože podle úmrtních oznámení, jichž bylo letos nějak mnoho, to všechno byli dobří a milovaní prarodiče, rodiče, otcové nebo matky, bratři, sestry a děti a zřejmě ti zlí tady s námi zůstávají. A tak se mi zdá, jak kdysi napsal Puškin caru Mikulášovi I., že ‚už umíme milovat jen mrtvé‘,“ podotýká politický analytik.

Demokracie už je jen prázdné slovo, které nemá žádný obsah

Vášně budí především migrační krize, která u jedněch vyvolává jásot z příchodu uprchlíků, u jiných obavu z apokalypsy a zániku evropské kultury a demokracie. „Žádná apokalypsa to není. Jak bychom nazývali léta světových válek, dobu válek v Alžíru, Vietnamu, Kambodži nebo válek a revolucí posledních dvou staletí? Co třeba válka třicetiletá? A to jen počítáme mrtvé národů a dávno jsme zapomněli utrpení jednotlivců. Bojíme se zániku ‚evropské kultury‘. Jaké kultury? Té, která šířila a šíří nenávist do celého světa? Kultury Arbeit macht frei, Gott mit uns? Nebo kulturu ‚svobody a demokracie‘, jejichž jménem pácháme zlo? Čeští neznabohové se dovolávají lepšího a spravedlivějšího Boha nebo svobody znevolňovat ‚ty druhé‘, nebo dokonce kohokoli? A demokracie? Jaká demokracie? Prázdné slovo, logo ‚naší civilizace‘, které pro nás nemá žádný obsah,“ tvrdí Zdeněk Zbořil.

V souvislosti s migrační krizí jsou lídři Evropské unie i jejích nejmocnějších zemí často obviňováni z nečinnosti, že nedokázali včas reagovat, že vůbec nic nepodnikli v době, kdy se obrovská masa lidí teprve dávala na pochod do Evropy. K té kritice už ale nikdo nepřidává konkrétní doporučení, jak se té „invazi“ dalo zabránit bez použití tvrdých opatření při ochraně hranic, jejichž strážení je i tak v případě Řecka či Itálie problematické. To všechno za situace, kdy je Evropská unie naladěna na to „pomáhat chudákům z celého světa“, a kdo s tímto postojem většiny politických špiček EU nesouzní, nerespektuje „evropské hodnoty“ a je vystaven nemilosrdné kritice.

Sdílenou suverenitou evropští nadlidé ohlupují otupělé obyvatelstvo

„To je také jedno z pokrytectví lstivých a bohatnoucích úředníků ‚z Bruselu‘ a tajných z ‚tajemných trezorů‘ našeho světa. Chtěli, nebo nechtěli bránit vpádu chudých a zubožených? Nehodilo se to také někomu do krámu, a teprve když přestali mít nad během událostí kontrolu, tak se polekali? Koho a co chceme těmi ‚evropskými hodnotami‘ poměřovat? A co jsou to ta ‚tvrdá opatření‘ při ochraně hranic? Dráty nabité elektrickým proudem a vycvičení vlčáci? Dokonce i to ‚souznění‘ nebo ‚sdílená suverenita‘ jsou mantry evropských nadlidí, kterými ohlupují evropské ‚musulmany‘, jak se říkalo v KZ Lageren těm ‚untermenschen‘,“ připomíná Zdeněk Zbořil nejtragičtější období evropských dějin.

V souvislosti s migrační krizí, i když nás se zatím dotýká jen minimálně, se začala polarizovat i česká politická scéna. Premiér dokonce obvinil prezidenta ze šíření nenávisti. „Samozřejmě se vždy hodí zneužívat strach, to je přece jeden z hlavních axiomů politiky. A také prý už Hérakleitos říkal, že pes nejvíce štěká na toho, koho nezná. Hádáme se jako hlupáci o kvótách a běžencích ze Sýrie, kteří ve skutečnosti jsou bůhví odkud. Ale mluví někdo o 170 tisících registrovaných Ukrajinců u nás? Neměli bychom je rozesílat do sousedních zemí? A pokud si myslíme, že jsou to lidé nám blízcí, tak se na Ukrajinu zajeďme podívat. Vždyť etnické Čechy z Volyně ‚integruje‘ se skřípějícími zuby. Neměli bychom pomáhat třeba potomkům Nikoly Šuhaje nebo Rusínům, kteří nejsou uznaným etnikem v zemi našich spojenců Porošenka a Jaceňuka?“ ptá se politolog.

Slova pravice a levice jsou jen nadávky politických nepřátel

Podobný vývoj však probíhal i v jiných zemích starého kontinentu. Mimo jiné to ukázaly parlamentní volby v Polsku nebo regionální ve Francii či Rakousku. Velké počty voličů se odklonily od dosavadních elitních politiků typu Merkelové nebo představitelů Evropské unie a přiklonily se k euroskeptickým a protiuprchlickým silám. Objevují se názory, že jde o reakci na dlouhodobě neutěšený stav soužití menšin v Evropě s většinou a že se ke „krajní pravici“ kloní lidé, kterým se zdá, že je přestala hájit běžná levice. „Nemám rád to mávání ‚pravicovými‘ nebo ‚levicovými‘ praporky. To je jeden z dalších podvodů na voliče, protože málokdo umí srozumitelně vysvětlit, co se těmito slovy myslí. Je to jen jedna z dalších lží, která má posloužit tomu, abychom věci nepojmenovávali srozumitelnými jmény,“ říká pro ParlamentníListy.cz Zdeněk Zbořil.

Lidé mají nějaké své důvody, aby byli proti imigraci, nebo pro ni. „Mne zajímají zejména důvody takových postojů. A ty nejsou pravicové, nebo levicové. Slova pravice a levice jsou jen nadávky politických nepřátel, kteří bojují o moc, a jimiž se má zakrýt podstata věcí. Viz sociální demokracii, nebo komunisty. To je levice? Slovy, nebo skutky? Nebo ti šejdíři, kteří o sobě mluví jako o pravici? Dokonce i ti národní nebo nacionální socialisté jsou co? Podle našich politologických borců jsou pravicovými extremisty. Bůh nás chraň před takovou prostotou, nebo jak se na Slovensku říká ‚sprostotou‘. Přece jim jde jen o politický prospěch, a bude-li to prospěšné, přes noc se ‚přikloní‘ k jakémukoli dočasně populárnímu, lidovému, vulgárními názoru,“ nepochybuje politický analytik.

Svých velmocenských ambicí se Rusko nevzdalo v žádné době

Migrační krize poněkud zatlačila do pozadí dění na Ukrajině i diskuse o sankcích Západu vůči Ruské federaci. Ta přenesla svou pozornost na Sýrii a čtvrt roku už bombarduje v zemi cíle, jimiž mají být radikálové z tzv. Islámského státu. Jedna z akcí však skončila sestřelením ruského bitevníku tureckou armádou a od té doby panuje mezi oběma státy značné napětí. „Někteří chaoti u nás se lekají, že ‚Rusko‘, a myslí tím Ruskou federaci, se vrací k myšlence impéria. Ale kdy tomu tak nebylo? Dokonce i v letech ekonomického porevolučního rozvratu, v době ‚čistek‘ a teroru, za druhé světové války i po ní byla na území dnešní federace nebo tehdejšího Svazu republik myšlenka ‚samoděržaví‘ dominantní. A abychom nezapomínali, bylo tomu už od pádu Konstantinopole nebo Vasilije III. a Ivana Hrozného,“ vrací se Zdeněk Zbořil do historie.

Nad letošním děním ve světě se v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz nedávno zamyslel bývalý dlouholetý novinář Mladé fronty, odborník na rusko-ukrajinské vztahy i Francii Milan Syruček, a především v souvislosti s migrační krizí a teroristickými útoky v Paříži prohlásil: „Jsem vnitřně přesvědčen, že vlna uprchlíků nebyla živelná, ale byla to první etapa tohoto boje, za níž následovala druhá etapa, teroristické útoky. Poté může přijít třetí etapa, která zasáhne třeba i Spojené státy; to zase z hlediska mocenské pozice. Je to tedy ideologický boj, který nepotřebuje sofistikované zbraně, ale fanatiky.“

Žádný nový prezident v USA nic nezmění, bude jen hercem frašek nebo tragédií

„Milan je můj přítel a sleduji jeho texty po desetiletí. Takže odpovím otázkou: Co bylo dřív, slepice, nebo vejce? Někdy, ve válkách stejně jako v mezinárodních vztazích, není důležité, kdo vystřelil první nebo kdo dal první facku. Většinou neexistuje geniální zločinec či vojevůdce, který by dokázal dát běhu věcí žádoucí pohyb a směr. Ani prezidenti, ani Bilderberg, ilumináti nebo jezuiti. Ani Pán Bůh, ani Alláh. Ani velké ideje, ani ‚malý člověk‘. Někteří mohou běh věcí odstartovat, urychlit nebo zpomalit. Ale kola osudu jsou perpetuum mobile. Věčný pohyb, avšak nemusí to být věčný řád. Nebo ještě jednodušeji: nezajímá mě, kdo to způsobil, ale jak se to děje,“ vysvětluje Zdeněk Zbořil.

Světovou velmoc číslo jedna čekají v příštím roce prezidentské volby a všichni budou se zájmem sledovat, zda se v nich prosadí někdo z netradičních kandidátů, jimiž jsou Donald Trump či Bernie Sanders. „Myslím si, že to americké volební mediální trojčení je a bude zase další podvod. Zajímavé tak pro přímé přenosy ČT. Ani Trump, ani Sanders, ani kdokoli jiný nezavře na klíč, který spolkne, Bílý dům, nerozpustí Kongres, vládu, Pentagon, CIA a těch dalších pět tajných bezpečnostních služeb, neodpojí se od překrývajících se ‚pavoučích sítí‘. Pokud budou v USA stát a úřadovat bankovní domy a kanceláře dnes už i obtížně pojmenovatelných institucí, žádný prezident nic nezmění. Stejně jako bude-li to blondýna nebo nějaký Hopi či Apač. To jsou jen herci frašek nebo tragédií, někdy dobří, někdy špatní. Proto se v Americe „koně a prezidenti střílejí‘,“ poukazuje politolog.

Politici se odnaučili spravovat stát, a tak mají z firemního úředníka Babiše strach

Na domácí politické scéně se nejvíce pozornosti těšili prezident Miloš Zeman, ministr financí Andrej Babiš, premiér Bohuslav Sobotka a nejvýraznější představitel opozice Miroslav Kalousek. „Každý udělal něco, co jsme od něho původně nečekali. Ale protože toho očekávaného nebylo mnoho, tak nám to ani nevadí. Pan prezident vytrval ve své prostořeké neústupnosti, předseda vlády překvapil tím, jak v tom obratně bruslí, Andrej Babiš tím, že vytrval, i když někteří jeho spolustraníci dělají všechno možné pro to, aby ho otrávili. Miroslav Kalousek tentokrát sice mnoho mluvil, ale politicky pauzíroval, ale to od něho očekávané teprve přijde v příštím roce. Bude totiž muset najít nové lidi, nejenom místo Karla Schwarzenberga, ale i pro předvolební a případnou povolební koalici,“ konstatuje pro ParlamentníListy.cz Zdeněk Zbořil.

S předsedou hnutí ANO a vicepremiérem Andrejem Babišem spojují někteří politici a publicisté varování, že nám hrozí ztráta svobody. „Řada českých nejmenovaných politiků a publicistů potřebuje stále někomu vyhrožovat. Myslí si, společně s Karlem Marxem a V. I. Leninem, že politika, bez ohledu na ‚naši demokracii‘, je třídním bojem nebo totální válkou, ve kterém jde o definitivní vítězství a definitivní porážku soupeře za každou cenu. A protože se za poslední čtvrtstoletí odnaučili, že stát musí také někdo spravovat a nepohybovat se v nekonečném prostoru ‚falešného vědomí‘, tak mají z ‚firemního úředníka‘ Babiše strach. Už ani nechtějí vybírat daně nebo nevědí, že se daně vybírat musejí, a to nikoli velké nebo malé, ale optimální. Ale hlavně aby nezapomněli, že jeden z principů demokracie také je, že je-li mírná, nemusí být slabá,“ upozorňuje politický analytik.

Prezident svým projevem zklamal ty, kteří vždy hledají munici pro kritiku

Na závěr posledního letošního hodnocení si nechal sobotní Vánoční poselství prezidenta Miloše Zemana. „Pak prezident určitě zklamal všechny, kdo na lékárnických vahách váží všechna jeho slova a hledají skryté významy, a proto i důvody k dokola se opakující kritice prezidentova majestátu. Byl to vánočně vánoční projev bez rozsáhlého bilancování, zato s oceněním toho, co sloužilo v letošním roce ke cti jeho i Sobotkovy vlády. Nezapomněl pochválit pana ministra financí a mírně pomluvit ‚pravici‘, která si dělala řadu let z České republiky Eldorádo a nechce se jí na to zapomenout,“ poznamenává Zdeněk Zbořil k domácí části prezidentova projevu.

„Ve vztahu k imigraci zopakoval mírněji, než jsme u něho zvyklí, hlavní zásady své politiky hlavy státu k ‚nepřizpůsobivým‘ politikům Evropské unie a některých členských států, různými publicisty považovanými za lokaje tajemného Bilderbergu. Nezapomněl se pochlubit svou ‚čínskou iniciativou‘, ale významně obešel problém Ukrajiny. Bylo toho víc, co ještě mohl říci, ale podobně jako v poslední době několikrát kardinál Duka, i on se tentokrát věnoval jen tomu, co považuje za podstatné. Byl to dobrý projev, i když si pan prezident neodpustil zmínit svůj ‚švédský sen‘, který je dnes tak atraktivní jen proto, že zůstává a asi zůstane snem,“ dodává politický analytik.