Po druhé světové válce si Němci prožili hospodářský zázrak. Alespoň v kapitalistické západní polovině země. Ekonomický úspěch dosáhl takových rozměrů, že místním podnikům už scházely pracovní síly. Proto došlo na zapojení pracovníků z dalších zemí, ze Španělska, z Francie a později i z Polska. Tito pracovníci do německé společnosti vesměs zapadli. Už tím, že se oženili s Němkami. Jenže do Německa přicházeli i pracovníci z Turecka a ti zdaleka tak dobře nezapadli. Nebrali si Němky a místo toho si vozili manželky z Turecka.

Tohle chování vedlo mimo jiné k tomu, že v řadě německých měst dnes existují silné turecké komunity, které příliš nezapadly do většinové společnosti. A jak ukazuje příklad průmyslového města Duisburg, tyto komunity dál sílí.

„Už v roce 2013 chodilo do duisburských škol více malých muslimů nežli malých katolíků a protestantů (ne však v součtu). Z toho můžeme usoudit, že turecká komunita v Duisburgu je už teď dost velká a její podíl na obyvatelstvu města bude v následujících letech ještě růst,“ píše Kechlibar.

A Turci se rozhodli, že v nadcházejích komunálních volbách postaví vlastního starostu. Vedla k tomu zdánlivě banální příhoda. V roce 2012 měl jeden z Turků dostat pokutu za to, že parkoval, kde neměl.

„Hříšník ovšem patřil k turecké komunitě a v ní se stává, že dostane-li se někdo do kontaktu se státními orgány, začnou mu přicházet „na pomoc“ různí příbuzní a sousedi. Tak se stalo i tentokrát. Jeden, dva, tři … dvacet … sto … nakonec jich bylo dvě stě padesát. Původně banální pokus o udělení blokové pokuty ve výši 10 eur přerostl v pouliční srocení, které musely krotit policejní posily v počtu 50 lidí. Inu, nové Německo. Musím přiznat, že už mě to přestalo překvapovat,“ píše k tomu Kechlibar. Takhle nějak si prý autor představuje tzv. no-go zónu.

• Celý článek naleznete zde

A právě tahle událost vedla k tomu, že se Turci rozhodli vzít politický život do svých rukou a postavit vlastního kandidáta na starostu. Jmenuje se Yaşar Durmuş a podle Kechlibara je to docela křikloun.

„Yaşar Durmuş tvrdí, že je místním kandidátem a nemá nic společného s tureckou vládou. Můžeme tomu věřit, nebo nemusíme. Po pravdě řečeno, mně osobně jeho ‚nezávislá iniciativa‘ smrdí Ankarou na sto honů,“ pokračuje autor v popisu.

Připomíná, že Turecko vysílá do německých mešit doma školené imámy, kteří pak v nové zemi vedou věřící k tomu, aby udržovali vazby na „starou vlast“. Kandidatura muže z turecké komunity se prý jen těžko děje bez vědomí těchto imámů.

„Jestliže ještě před týdnem jsem měl určité pochybnosti o tom, zda Yaşar Durmuş rozjel svoji politickou iniciativu na popud z Ankary, přešly mě pochybnosti po vystoupení tureckého prezidenta Erdogana, který promluvil k německým Turkům. „Nevolte nepřátele Turecka!“ sdělil jim a konkrétně nějaké ty nepřátele vyjmenoval: CDU (tedy strana kancléřky Angely Merkelové), SPD (sociální demokraté, mnohaletí favorité tureckých hlasujících) a Zelené (nejmultikulturnější strana Německa). Pro dobrotu na žebrotu, že?“ pokládá řečnickou otázku.

Takovýhle apel může mít vliv i na celostátní parlamentní volby, které přijdou za pár týdnů. Pokud němečtí Turci uposlechnou Erdogana, utrpí tím zejména německá sociální demokracie, která v minulosti z této komunity získala nejeden hlas. Sociální demokraté tak dnes podle Kechlibara řeší dilema. Buď si naštvou Erdogana, a tím i své turecké voliče, nebo budou německé Turky chlácholit, a tím si naštvou Němce.

Kechlibar má za to, že je to vskutku složitý problém, ze kterého by se měli poučit i čeští Zelení nebo ČSSD. Měli by prý pochopit, že spoléhat se na imigranty, kteří vám možná dají hlas, může být cestou do pekel.