Ostatně to platí i o podobných diskusích osobností s jinou politickou orientací. Problémem je, že dosud nemáme o tomto období komplexnější práci. I proto, že mnohé archivy byly zničeny. Diskuse se proto vede méně o objektivních globálních příčinách změny politického systému u nás i v jiných postkomunistických zemích, ale více o roli jednotlivých aktérů konkrétně v listopadovém dění. A to je i vhodnou půdou pro konstrukce a legendy. Obvykle vyvracení jedné vede k vytvoření konstrukce a legendy jiné. Nejdřív se až neuvěřitelně při pádu režimu přeceňoval vliv disentu, poté se stejně neuvěřitelně podceňoval.

Levicově orientovaní lidí mají v této souvislosti dojem, že jim byla revoluce tak trochu ukradena. Dokumentují to poznatky, že i v KSČ existovaly skupiny lidí, zvláště na Slovensku, které připravovaly podstatné reformní změny včetně eliminace ústavního článku o vedoucí úloze strany. U nás lze zmínit Demokratické fórum komunistů. Připomínají se i aktivity spíše konspirativního charakteru kolem vedoucího 8. oddělení státní administrativy ÚV KSČ Rudolfa Hagenberta.

Levice usilovala o pokračování Pražského jara v čele s Alexandrem Dubčekem a v ekonomice chtěla převzít jugoslávský model. Mělo to racionální jádro, podstatná část občanů si socialismus s lidskou tváří přála. Byl v tom romantismus, nostalgie, ale ve skutečnosti utopie. I když se šedesátá léta pro preferenci kultury stále považují za zlatá.

Vede se i diskuse, zda 17. listopad byl děním řízeným nebo spontánním, rozhodovaly-li příčiny vnitřní nebo vnější. Převládá mínění, že společnost změnu chtěla, ale připravena na ni nebyla, natož aby tento proces někdo řídil. Situace se řešily ad hoc. Silně inspirativní byly události v sousedních zemích. Mnozí reformní komunisté spoléhali na Gorbačova. Ten je ale při své návštěvě Československa zklamal, k Pražskému jaru se nepřihlásil. I když perestrojka měla k němu v lecčems blízko. Vedení naší KSČ bylo ale desítky let zvyklé poslouchat hlas z Moskvy. Ten se ani poté neozval. A tak vůle udržet se u moci se vytratila. Moc padla, protože se vládci rozešli.

Již 21. listopadu totiž dalo sovětské vedení najevo, že se do našich událostí vměšovat nebude. I když tu mělo osmdesát tisíc vojáků. Tím zmizel i strach. Miloš Jakeš logicky musel dospět k názoru, že Gorbačov KSČ paralyzoval. Proto i moc padla tak snadno. Jinak by to bylo složitější. Češi se do pouličního násilí nikdy nehrnuli.

Jsme-li u zahraničních vlivů, Západ reformní dění na Východě dlouhodobě podporoval. Ale nedá se říci, že tato podpora byla jednoznačná. Některým politikům bipolární rozdělení světa vyhovovalo. Není neznámo, že britská premiérka Margaret Thatcherová se ostře postavila proti sjednocení Německa.

Pozoruhodný je poznatek, že tam kde se antikomunismus příliš neprojevil, komunistické strany se v podstatě vytratily; kde byl silný jako u nás, KSČM je dosud významnou parlamentní stranou, jakkoli nemá koaliční potenciál.

Je s tím spojena víra, že myšlenka socialismu se k lidem vrátí, až poznají nejtvrdší stránky kapitalismu, až jim dojde, že došlo k největší krádeži po Bílé hoře. Kdy někdejší krádež pytle cementu změnila v krádež cementárny. Je ale otázka, zda spíš ti kdo se nepočítají mezi polistopadové vítěze, nebudou spíš usilovat o kapitalismus s lidštější tváří.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami