Na I. Vaticanu (1871) bylo formulováno dogma o neomylnosti papeže. Neomylnost se vztahuje na oblast víry a mravů. V historii církve však byli i papežové, kteří se buď dopustili hereze, nebo ji schválili či svým životem dokazovali, že jsou apostaté (ztratili víru v Krista). Po prohlášení dogmatu o neomylnosti papeže začali nepř&aacu te;telé církve – zednáři – konstruovat plán, jak nejefektivněji – prostřednictvím úřadu apoštola Petra – zničit církev a víru v Krista. V zednářském dokumentu Alta Vendita se uvádí: „Budou si myslet, že jdou pod praporem Petrových klíčů, ale už dávno půjdou pod naším praporem...“

Katolíci – jak prostý lid, tak kněží a biskupové – jsou přesvědčeni, že Bůh nemůže dopustit, aby byl zvolen papež – heretik. Vůbec nepřipouštějí, že by se papež mohl dopustit hereze nebo že by snad mohl odpadnout od víry. To je ale tragický omyl! Je to stejně primitivní myšlení, jako když si židé mysleli, že Bůh nemůže dopustit zboření chrámu. Bůh to dopustit může, když lidé a hierarchie odpadnou od Boha. Katolická teologie neučí, že papež nemůže zhřešit, učí jen, že je neomylný v pravdách víry a mravů, když mluví ex cathedra. Pravoslavní vyvozují závěr, že katolíci chápou pojetí primátu tak, že papež ne může zhřešit. Na jednotlivých případech hříchů papežů v historii pak dokazují, že je to lež. Vatikán a církevní hierarchie to sice tak, jak říkají pravoslavní, oficiálně neučí, ale nutí lidi tak myslet. Katolíkům bylo vsugerováno „ctnostné“ myšlení, že Bůh nemůže dopustit, aby se mohl na úřad biskupa, mezi kardinály či dokonce na místo samotného papeže, dostat člověk, který je heretik, anebo ten, kdo jde vědomě proti Kristu a církvi a má plán narušit víru i morální principy hlásané evangeliem! To vše se ale stalo a dnes už vidíme reálná fakta i důkazy zrady uvnitř církve, především od počátku 20. století až podnes.