Jednotlivé položky státního rozpočtu poukazují na morální hodnoty dané společnosti tím, jak se s položkami nakládá a kdo má skutečnou moc. Peníze vládnou světem. Dříve etika a politická filozofie se s ekonomickými teoriemi doplňovaly. Podle filozofa Locka práce (obdělávání půdy) přetváří společné vlastnictví v soukromé. Pro změnu Bentham poukazoval na to, že nerovnost ovlivňuje naše štěstí a preferoval větší rovnost v přerozdělování ve společnosti. Marxova esej věnovaná moci peněz je skutečným veledílem. Toto vzájemné ovlivňování myšlenkami dnes chybí. Etika a ekonomická teorie se navzájem ignorují.

Berme za dané, jak se dnes tvrdí, že finanční kapitál ovládl svět. Ale obecně řečeno nedokážeme vyhodnotit, do jaké míry se daří finančnímu kapitálu vyloučit morálku z oblasti a problematiky financí. Pochopitelně, že pro investory jsou přednější peníze než morálka. Finanční instituce, které investují do veřejných financí (jako jsou fondy penzijní nebo pojištění) a jejich manažeři nebo regulátoři si myslí, že oni a trh – včetně finančního – mají největší přehled. Podle nich se „nejlepší“ rozhodnutí rovná spotřebitelským preferencím. Ty jsou na trhu formovány a manipulovány médii a byznysem, a to způsobem, který vyhovuje primárně a především obchodnímu profitu před čímkoli jiným. Preference jsou dány tím, co je dobré pro společnost, fyzické nebo duševní zdraví veřejnosti a rovněž tím, co slouží udržitelnosti a přírodě. Namísto úsilí k naplnění morálních hodnot, politici a investoři podléhají požadavkům danými nabídkou produktů, což se stává jediným kritériem pro rozhodování.

Preference spotřebitelů a finančních manažerů jsou považovány ipso facto za správné a odhlíží se od morálního hodnocení. Takový přístup převažuje rovněž v politické aréně, která se přitom považuje za demokratickou. Public relation je založen na datech psychologického průzkumu umožňující ovlivnění chování spotřebitelů stejně tak jako marketing zboží. Výsledky jsou považovány za natolik věrohodné, že není zapotřebí problém dále rozebírat a ptát se. To, co se lidem líbí, se také stává rozhodujícím. Stali jsme se symbolem emotikonů, světa, kde hraje prim nereflektovaná pasivní líbivost, estetika – vzhled. Z pohledu investic jde o triumf pasivních investic, které lze řídit počítačem.

Morální relativismus

Různé proudy myšlení se spojily v konstrukci amorálního světa. Vzhledem k tomu, že to, co se mně líbí, je rovné vašemu názoru a tato preference je měřítkem hodnoty, tím se morální relativismus stává vítězem současnosti. Následně se to hodí jako případ pro ospravedlnění dogmatismu finančního managementu – to, co přináší zisk, se tudíž lidem líbí a to je třeba preferovat. Lidé si to vybírají ke koupi, a to znamená, že se toto stává validním ospravedlněním investičního rozhodování. Jestli si koupíte auťák, který žere benzín, naftu nebo spořivý elektromobil je ve skutečnosti jedno – je to v pořádku. Největší státní nadace Norské fondy (NGPF-G) - Petroleumsfondet, se především řídí tímto pravidlem, neboť pod rozumnými investicemi (environmental, social and governance – ESG) chápe takové investice, že jakékoli začlenění environmentálních nebo sociálních nebo vládních úvah (ESG) musí přispět k maximalizaci zisku (jedinou výjimkou jsou firmy, které ve velké míře porušují lidská práva nebo ekologická opatření, přičemž NGPF-G nebere v úvahu Cíle udržitelného rozvoje OSN nebo principy tzv. zelené ekonomiky). Zajímavým testem by bylo, zda odpovědné „materiální“ ESG investice by byly stejně efektivní jako investice, které se neopírají o ESG. Rovněž „osvícení“ investoři jako je například Jeremy Grantham pomíjí morální hledisko. Když se Grantham postavil proti těžbě fosilních paliv, tvrdil: „Morální argument je v případě zákazu těžby naprosto zbytečný. Je to jen bonus.“ To je ale klam.

Jsou zde dva příklady. Prvním jsou klimatické změny. V případě, že uhelné doly a energie z uhlí by byly ziskovými (se subvencemi by možná byly), jedná se o zodpovědnou investici? Převažuje profit nad morálním imperativem ke snížení škodlivých emisí? Klimatickým změnám lze předejít z důvodu jejich katastrofálního vlivu na člověka a přírodu, a to bez ohledu na to, že přechod na zelenou energii podmíníme ziskem. Zodpovědné investování nemůžeme chápat jen jako shodu profitu s minimem morálních hodnot, které tvoří morální konsensus společnosti. Druhým příkladem jsou klíčová korporativní rozhodnutí o rozdělení dividend nebo půjčky. Dochází často k tomu, že rozhodnutí vedení společnosti o tom jaká část zisku půjde na dividendy nutně sebou nese morální hledisko. Kolik ze zisku dostanou pracující, zda upřednostnit krátkodobé zájmy podílníků nebo investovat do dlouhodobého rozvoje společnosti. Dále je problémem, do jaké míry snížení nákladů ohrožuje budoucnost společnosti, neboť správci soukromých kapitálových fondů se snaží maximalizovat své zisky. Ze všeho vyplývá, že morální hodnoty jsou provázány s tvorbou zisku.

Mnozí investoři by se upřímně zasazovali za zastavení klimatických změn a pro udržitelný rozvoj, ale jsou na vahách, když jejich rozhodnutí má být v souladu s profitem. Snaha o odpovědné investování (viz Zásady odpovědného investování odsouhlasené OSN - ZDE, 2000 signatářů této úmluvy disponuje majetkem v hodnotě 80 bilionů dolarů) popírá samo sebe, neboť bez morálního zhodnocení nelze mluvit o zodpovědném investování.

Pravidla efektivity

Musíme se ještě zmínit o podobné mýlce, kterou je záměna efektivity a správnosti. V moderní teorii portfolia cena akcií nebo dluhopisů není v daném okamžiku pouze „zisková“, ale je zde „skutečná“ cena, která obsahuje všechny informace dostupné všem účastníkům trhu. Existuje předpoklad, že všichni postupují racionálně v zájmu maximalizovat svůj zisk. Teorie sama sebe verifikuje, když se v současnosti ceny na trhu tvoří pasivně indexy portfolií. Institucionální portfolio se neustále přizpůsobuje ve snaze sledovat indexy trhu, tím je ale nevyhnutelně zaručena iracionální tvorba cen přinášející krach nebo prasknutí bubliny. Používání moderní metody portfolia je absurdní. Aplikací vlastních podmínek vede k neúspěchu.

Problém je o to těžší, že zkoumání etického hlediska ve finančním sektoru zatím chybí. Filosofie zanedbala oblast financí a ekonomiky, až na některé výjimky jako jsou Michael Sandel (Harvard) nebo Thomas Pogge (Yale), kteří se zabývají penězi a trhem, ekonomickou spravedlností a chudobou. Heslo „filosofie peněz“ ve Stanfordské filosofické encyklopedii nebo Wikipedii nenaleznete. Existuje filosofie biologie, náboženství, výchovy, historie, filmu, jazyků, neurofilosofie, filosofie feminismu atd. Přes veškeré otázky ontologie a morální dilemata, která jsou spojená se současnými financemi jedinou referencí na filosofii peněz je práce Georga Simmela z přelomu devatenáctého a dvacátého století.

Je zde dvojnásobný apel na zodpovědné investory, aby se nebáli obhájit své ušlechtilé nutkání prahnoucí po morálních důvodech a na filosofy, aby se věnovali morálním problémům zakořeněným v naší ekonomice peněz.

Autor je vedoucím Institutu udržitelnosti na Univerzitě Cambrige. Dlouhá léta pracoval jako portfoliový manažer a investor. Rovněž vyučuje filosofii na Harwardově univerzitě.

(článek Are Money Matters Moral Matters? A Plea For 'Yes' přeložil Mirko Radušević)

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.