Obdržel jsem smutnou zprávu, o odchodu Kamily Moučkové, mé přítelkyně a jedné z těch, která se odmítla sklonit před okupanty.

Generace těch, kteří prožili srpen 1968 byť jako děti, její jméno znají i po letech. Ona sama se dožila pěkného životního jubilea v plné svěžesti, a tak mohla převzít cenu za odvahu, statečnost, lidskost a spravedlnost.

Její životní cesta je cestou mnohých z mladé poválečné generace. Komunistický otec, známý Vilém Nový, budovatelské nadšení i první zklamání z politiky komunistické strany – tím vším prošla, než se stala téměř národní hlasatelkou televize.

Její zprávy z prvních hodin a dnů okupace naší země takzvanými bratrskými socialistickými státy vejdou do dějin nejen televizního zpravodajství. Rok 1968 plně ukázal, kdo hledal skutečné ideály a kdo se jen vezl na prospěchářské vlně pohodlnosti.

Kamila Moučková musela odejít z televize, přesto však patřila k oné menšině nesehnutých, na níž vždy záleží. Teprve po roce 1989 znovu mohla okusit návrat do míst, která jí přirostla k srdci.

Chci na tomto místě připomenout slova Arnošta Lustiga v době, kdy nejde ani o život, ani o postavení, ale komise za komisí potírají osobnost. V dnešní době je zneklidňující ohrožení samotné civilizace. Na otázku „Jak poznáte, že umírá celý svět, když možná umíráme jen my dva?“ odpověděl „Podle toho, že odumře ohled člověka k člověku.“

Bože, náš nebeský Otče, přijmi její duši.