Vážení přítomní, drazí přátelé, sestry a bratři: zde, v kapli Svatého Kříže, jako i u televizních obrazovek.

Touto zádušní bohoslužbou, které říkáme latinsky requiem, podle počátečního slova textu vstupního zpěvu této mše: „Odpočinutí věčné“, uzavíráme jubilejní sedmisté narozeniny císaře a krále Karla IV. A to zde na Karlštejně, který byl pokladnicí pro uchovávání císařských korunovačních klenotů a duchovním zátiším Otce vlasti.

Noc na Karlštejně je jistě úsměvná hra, ale nevypovídá příliš mnoho o významu a smyslu tohoto místa. Podobně několikrát v tomto roce zazněly výroky, které jakoby chtěly srazit z piedestalu skutečného muže z masa a kostí, který, jak sám vyznává, zápasil se svou letorou, pokušením i poklesky, a přesto však usiloval vždy o autentický duchovní rozměr, jak v osobním, tak v politickém životě, jak píše ve svém životopisu Vita Caroli: „Svým nástupcům, kteří budou sedět na mém dvojím trůně, chci dát poznat dvojí život tohoto světa, aby z něho vyvolili lepší. Představa dvojího života nám v mysli lépe vyvstane, užijeme-li podobenství o dvojí tváři. Neboť jako tvář, kterou zříme v zrcadle, je prázdná a není nic, tak také život hříšníků je prázdný a není nic.“

Karel vědomě sleduje kontinuitu života své vlasti. Kaple Svatého Kříže s galerií svatých je chápána jako nejsvětější místo římské říše. Není to říše Césarova, Neronova, či Diokleciánova, je to Nový Jeruzalém. Proto stěny osazené drahokamy, podobně jako v srdci Českého království ve Svatováclavské kapli na Hradčanech, jsou stavěny pro Nový Jeruzalém Janovy Apokalypsy. Cílem Karlovy vlády jako i dějin, které jsou pro něho podle sv. Augustina, Učitele Západu, dějinami spásy, kraluje vize míru. Tak zní i překlad názvu města Jeruzaléma („Jrušalajm“- šalom). Tolikrát se modlil v hodinkách hymnus ze Slavnosti Posvěcení chrámu a kolik jich také postavil. „Beata pacis visio“. tj. „blažená míru vidino“. Zde je také důvod, proč často dával přednost diplomatickému jednání ve spojení se sňatkovou politikou před válečným konfliktem. To je též důvodem, proč se stal hlavním architektem svatováclavské tradice, která však není pouhou ideologií, ale součástí duchovního a politického života země. Na ní pak navazují všichni významní naši panovníci i státníci. Neváhám zde vzpomenout Jiřího z Poděbrad, Ferdinanda I. - jednomyslně zvoleného českými stavy, či Rudolfa II. K této tradici se ale přihlásil v milenijním roce zavraždění sv. Václava (1929) i zakladatel moderního státu, Československé republiky, Tomáš Garrigue Masaryk a po něm v roce 1935 Dr. Edvard Beneš, jakož i exilová vláda v Londýně za II. světové války. V ní dále pokračuje i dnešní Česká republika.

Kaple Svatého Kříže resp. kříž, mluví k nám řečí symbolů. Není to geografická otázka - sever, jih, západ, východ, ale kříž mluví o hodnotách. Nahoře, kde hledáme horizont či pevný bod, chcete-li první princip, ozývá se vám v mysli „vyšší princip“. Ani to nestačí, jde o nejvyšší princip, jde o bod, na který je vše možné zavěsit, řekla by antika. Mojžíš nám říká, že je to „Ten, který je.“. Je Jsoucí, Stvořitel bytí, tj. počátek, tj. výchozí bod, z kterého kříž vychází. Jeho cesta směřuje k nám dolů, k člověku, kterého stvořil k svému obrazu. Člověk je tedy schopen reflektovat nejen dílo, ale i samotného Stvořitele. Člověk není pouze bytostí schopnou emocí - pojetí, na kterém staví současný svět politiky a kultury. Člověk není pouze bytostí rozumnou, jak ho nazvala antika, ale také bytostí schopnou lásky. A proto je schopen Boha, jak hlásali izraelští proroci a stvrdil nám to druhý Adam, Ježíš Kristus, pravý Bůh a pravý člověk. Proto se dotýkáme srdce, které je středem našeho tělesného i duchovního života. To nejsou pouhá hesla či fráze, ale skutečnost. A proto pokračujeme zprava doleva, od člověka k člověku. Zde je důvod, který vháněl Karla IV. sem na Karlštejn do prostoru ticha a meditace. „Bratři,“ píše Otec vlasti: „Obsah svatých evangelií nedovede nikdo plně vysvětlit, protože jejich smysl je tak hluboký, že nikdo nemůže vznešenost jejich pravd postihnout a sdostatek jejich význam vypovědět. O tom praví Pavel v listě: ‚Ó hlubokosti bohatství, moudrosti a poznání Božího, jak nevyzpytatelné jsou soudové jeho a nevystižitelné cesty jeho.´ A týž: ‚Neboť kdo poznal mysl páně, nebo kdo se stal jeho rádcem?‘ Proto pokud mi bylo dáno z hůry od Boží milosti, od níž ‚všechen úděl nejlepší a každý dar dokonalý z hůry sestupuje‘, jak píše Jakub ve svém listě, chci vám něco napsat k porozumění tomuto svatému evangeliu a prosím vás, abyste to bratrsky přijali, a s upřímností čistého srdce o tom uvažovali.“ (Vita Caroli) V pokoře dokázal naslouchat výtkám kritického kazatele.

Svět Otce vlasti však nebyl světem médií a manipulace, která může bezostyšně deptat, urážet a popírat co chce. Ale jak víme, nebyl to také svět bez násilí a nátlaku. To byl také důvod, proč neprosadil mnohé reformy, nejen otázku postavení židovského obyvatelstva, jak napsal v zákoníku Majestas Carolina, čímž by předběhl dobu o několik staletí. Jeho pragmatická řešení ukazují, že si byl vědom potřeby jednoty a konsenzu obyvatelstva. („Královskou důstojnost zdobí, když ji poslouchá lid jí podřízený a stejně tak ji zdobí, když se král stará víc o to, jak se mají lidé, než jak se má on sám, protože král je spjat s lidmi, jako je duše spjata s tělem.“ - Morality 1b) Víra mu nedovolovala prosazovat třídní společnost, ani nadřazenost elit, či celebrit, nad poddanými, jak nám ukazuje mozaika Posledního soudu nad Královskou branou katedrály sv. Víta. Byl si vědom, že ho bude soudit jako i nás, spravedlivý soudce, který sám byl okupační justicí odsouzen. On však není soudcem z povolání, sám se nazývá „vinným kmenem“ a nás, kteří přijímáme jeho život, život na základě Zlatého pravidla: „… co chcete, aby lidé dělali vám, dělejte vy sami jim: hle, to je Zákon i Proroci.“ Mt 7,12; nazval, a učinil svými přáteli. Zamysleme se sami nad sebou. Opravdu takto jedná naše občanská společnost? Je občan opravdu přítelem státu? A za koho jej považuje stát? Není spíše daňovým poplatníkem? Co pak celých 25 let neřešíme stále dokola jako prioritu daně, aniž bychom vysvětlili, že stát nemá nic a nemůže dát, co od nás nevzal, či nedostal? Snažme se pochopit co je demokracie. I středověk ji znal, v městech, či klášteřích. Pravá demokracie není ani lidová, ani liberální, ani křesťansko-demokratická, či socialistická, ale vychází z toho, že všechny lidské bytosti jsou si rovné. A my dodáváme: před Bohem Stvořitelem. Víme, že hlas taxikáře platí stejně jako hlas univerzitního profesora, či Zlatého slavíka a spolu s císařem a králem Karlem uznáváme, že vše záleží na našem postoji být člověkem s druhými a pro druhé. Odbornost a vyšší vzdělání se uplatňuje až při řešení problému, kde se nehlasuje, ale vědecky či kompetentně a poctivě pracuje. Kvalita naší práce však nespočívá pouze na racionální rovině, ale také v rovině zápasu o lásku k druhému, či druhým. Prorok Daniel, oblíbený prorok středověku, tedy doby Karla IV., nám říká, že to bude nesnadný zápas. Vybraný úryvek z jeho svitku hovoří o archandělu Michaelovi, patronu Římské křesťanské říše, jak nám připomíná jeho socha v Katedrále sv. Víta. Přináší však ještě jednu výpověď, jeho jméno Michael znamená „kdo je jako Bůh“. Celý náš zápas leží mezi pýchou a pokorou.

Naznačili jsme si, oč jde v našem životě, v životě naší země, v zemi Václavově, v zemi císaře a krále Karla IV., v naší republice, v zemi našich předků, v naší zemi, v tvojí zemi, ale také v mojí zemi. Být člověkem znamená vidět srdcem, hledat hodnoty, na kterých byla postavena naše společnost, naše rodiny, naše obce, chcete-li, naše země. Byla vybudována pokornou službou, ke které nás vyzývá Otec vlasti.

Končím svou homilii slovy epitafu, jak uvedl ve svém kázání arcibiskup kardinál Jan Očko z Vlašimi při pohřbu Karla IV.:

„Já, Karel IV., jenž velký svět ovládal bázní, císař nepřemožený, teď smrtí přemožen ležím v tomto hrobě. Ó prosím Bože můj živný, ať  duch můj doletí ke hvězdám. Teď zbožně se za mě modlete všichni, které jsem miloval v žití, však ve smrti opustit musel.“ A tak, ať jeho duše odpočívá v blaženém míru.

Amen.