Uplynula tři desetiletí od kanonizace sv. Anežky a dovolím si připomenout slova, která jsem napsal před pěti lety, kdy od tohoto výročí uplynulo čtvrt století: „Přestože se na pětadvacáté výročí návratu svobody a suverenity do naší vlasti, které si budeme v listopadu připomínat, dívají někteří lidé s určitými rozpaky, já patřím k těm, kteří za tento dějinný okamžik neustále děkují Bohu a všem, kdo se před totalitou nesehnuli.“

Ne, nebudu na této výpovědi nic měnit. Přesto musím přiznat, že v posledních pěti letech, v nichž dochází k řadě zlomových změn, my, kteří jsme prožili, jak říká papež František, řadu epochálních změn, stojíme nyní před pokusem změnit celou epochu. V důsledku globalizace spojené s migrací, rozvojem nových technologií, ve smršti neuvěřitelných a neověřitelných informací, se nežije lehce. Jsme svědky velké rezignace značné části populace napříč generacemi a zhruba jedna polovina lidí se dělí do dvou proudů, které jsou nesmiřitelné a často soptí závistí a nenávistí. Není snadné je nazvat levicí či pravicí, jedná se spíše o chaos vyrůstající z gejzíru nových ideologií. K tomu se však přidává nový fenomén, kterým je mladá generace, která nešetří ostrou kritikou a vyjadřuje takové množství obav, které jako by zhmotňovaly hrůznou eschatologickou apokalypsu. Vynecháním věty o židokřesťanských a antických kořenech v ústavě EU, na kterých stojí celá naše západní civilizace, nese svůj důsledek. Čteme-li Bibli, pak se setkáváme s apokalyptickými hrozbami a zakořeněnými obavami o budoucnost. Avšak v Božím zjevení, tedy Bibli, spolu s antickým hledáním pravdy a vlády spravedlnosti, nepodléhal člověk minulých generací ve vztahu k budoucnosti ochromující paralýze.

V této situaci se domnívám, že odkaz sv. Anežky, této ženy harmonie, rozhodnosti a skutečné životní odvahy, je zcela aktuální. Měli bychom o to víc naslouchat slovům sv. Jana Pavla II., skutečného patrona Evropy 21. století. Je potřeba, abychom naslouchali novým generacím, ale také je nutné, abychom jim ukázali příklad kardinála Berana a kardinála Tomáška. Oba usilovali o svatořečení Anežky České s hlubokou vírou, že kanonizace přinese kýženou svobodu a obnovu.

Možná si položíte otázku, co jsme promrhali, že se to vše nepodařilo. Musíme přiznat, že intenzivní a časově náročná péče o záchranu a obnovu materiálních hodnot přinesla své dobré ovoce v církvi i ve společnosti. Ale to, co bylo zanedbáno, byla především výchova a formace nové mladé generace, což se odráží právě v onom nářku, jak dál a co s prohraným domovem. Ano, máme obavy o vodu, zeleň, slunce, ale náš domov tvoří především rodiče, harmonický život ve společenství, společné prožívání velkých svátků, ale i dnů smutku. Tyto skutečnosti vytvářejí pocit hořkosti, přináší obavy, ale také i pocity závisti a nenávisti. V bouřlivém třináctém století pochopila sv. Anežka a její příbuzné sv. Alžběta, sv. Markéta a sv. Hedvika, jakou cestou se mají vydat, cestou opravdové lásky a zájmu o druhého. Pomoc bližnímu nebyla obchodem, ale posláním. I ony mohly podlehnout lehkosti konzumního života, které přinášelo třinácté století, mohly rezignovat a uzavřít se samy do sebe, ale Anežka a její družky se vydaly cestou úcty a lásky k druhému. Můžeme říci, že právě tímto postojem, velmi ojedinělým v této velmi vulkanické a zmatené době třináctého století, přidaly ke dvěma sloupům naší civilizace: katedře a oltáři ještě charitativní službu, chcete-li, oheň pravé lásky. Současná Evropa a současná společnost usiluje o hájení práv člověka, ale skutečná práva často nahrazuje právy domnělými, která nikdo nemůže uspokojit.

Vzpomeňme tedy na tyto světice, ať již žily tichý život ve stínu kláštera, anebo bouřlivý život na středověkém hradu. Význam kanonizace sv. Anežky potvrzují následující léta, v kterých jsme nejprve překotně, ale s nadějí proměňovali společnost, o čemž svědčí celý ráz krajiny a opravená města a vesnice včetně kostelů a klášterů. Máme-li přijmout výzvu sv. Anežky, musíme vrátit do našeho manuálu společenského života víru, naději a lásku. To jsou hodnoty, kterými příchodem sv. Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu nejenom začíná naše historie, ale díky kterým náš národ a naše společnost prošla všemi etapami historického vývoje až do dnešního dne.

Letošní svatoanežské slavnosti nám také připomínají slavnost kanonizace ve svatopetrské bazilice, kde jsme se setkali my, kteří jsme museli žít v totalitní diktatuře, spolu s těmi, kteří přijeli ze západního svobodného světa. Vraceli jsme se pak domů, kde již na železnou oponu udeřila svoboda. Tak sv. Anežka prochází celými našimi dějinami.

Dějiny neskončily, jak se domníval Francis Fukuyama, náš život se děje dál a my víme, že život je řád, a nikoliv chaos! Proto vyznáváme svoji víru, která také nás vede k radosti a vděčnosti.

Brožura je ke stažení ZDE.

+ Dominik kardinál Duka OP
arcibiskup pražský a primas český