Vážení přátelé, drazí bratři a sestry,

dovolte mi pár slov v této době, kdy téměř dva týdny slyšíme o rozmáhající se nákaze COVID-19 a dostáváme nové a nové informace spolu s omezujícími příkazy a zákazy. Naše společnost je nejednotná a často i zmatená. Odvážím se k vám hovořit jako pražský arcibiskup a primas český, tak jak jsou titulováni nástupci sv. Vojtěcha, ale také jako váš spoluobčan.

Můj úřad je zaplavován dotazy, připomínkami, kritikou, i podnětnými návrhy, ne vždy uskutečnitelnými. Píši tato slova v duchu nástupců sv. Vojtěcha, kard. Josefa Berana a kard. Františka Tomáška, s připomínkou slov papeže Františka, která pronesl na konci minulého týdne:

Rád bych na začátek připomněl úvodní slova konstituce II. vat. koncilu: “Radost a naděje”, která říkají, že radosti, bolesti a starosti lidí, našich spoluobčanů, jsou i našimi - tj. nás katolických křesťanů a dovolím si říci i ostatních křesťanů a v duchu humanity i všech spoluobčanů.

Chci zdůraznit především, že nejsem pověřen příslušnou autoritou a kompetencí zaujímat stanoviska a přinášet řešení. Ale jedno mi dovolte. Po rozhovorech se zodpovědnými představiteli a kompetentními odborníky, kterých si vážím a vím že danému problému rozumí, chci vyslovit se následovně:

Rád bych poděkoval všem, kteří zaujali zodpovědný a racionální přístup a neproměňovali nákazu koronavirem v epidemii strachu a neupadli v paniku. Určitá kaskádovitost instrukcí je především zaviněna nedostatečnými ale potřebnými informacemi zejména z čínské strany, a tak je krátký čas k posouzení této nemoci a jejích následků.

Dík patří především zdravotnímu a záchrannému personálu na všech úrovních a ostatním příslušným složkám. Jednali jste a jednáte v duchu Ježíšových slov: “Cokoliv jste učinili jednomu z nejposlednějších, mě jste učinili!” (Mt 25,31-46)

Obracím se tedy na vás ve farnostech, v charitách a v ostatních křesťanských institucích, abyste pokračovali v potřebné pomoci. Prosím, aby se nikdo nesnažil doplňovat a rozšiřovat instrukce Bezpečnostní rady státu, Ministerstva zdravotnictví a hygienických ústavů. Tato kreativita nepatří Církvi. Na prvním místě musí Církev uchovávat duchovní rozměr pomoci. Ujišťuji nemocné i uvězněné v karanténě, že na ně myslím a modlím se za jejich uzdravení. Tam směřují naše modlitby v rodinném kruhu, v kostelích a při slavení Eucharistie, a to v duchu směrnic předaných nám zmíněnými kompetentními státními úřady (respektujme povolený počet možných přítomných).

Naším úkolem je praktická aplikace, a ne vytváření dalších příkazů a zákazů. Máme vnášet do společnosti útěchu a potřebný klid pro plné nasazení v boji proti zmíněné nákaze.

V této nelehké situaci prosím Boží milosrdenství, naši ochránkyni z Palladia země české a národní světce o přímluvu a pomoc.

Váš nehodný služebník Dominik
nástupce sv. Vojtěcha, arcibiskup pražský a primas český
kardinál Církve Římské