Producenti budou totiž rozhodovat o postupném uvolňování těžebních limitů, což sice není po chuti všem členským zemím, nicméně dva hlavní pilíře dohody – Saúdská Arábie a Rusko – jsou v tomto zdá se zajedno.

Zemím OPEC+ se za dobu trvání dohody podařilo to, co ve světle historické zkušenosti vzájemného podvádění čekal jen málokdo. S vysoce nadstandardní úrovní plnění těžebních limitů – byť s nemalým přispěním hospodářského kolapsu ve Venezuele – se producentům povedlo snížit globální zásoby ropy, překlopit tržní bilanci do deficitu a nakonec i zvýšit ceny ropy. Ty vystoupaly od ledna 2017 o více než 60 %, až na hranici 80 USD/barel.

Natolik výrazný a rychlý růst cen nicméně ohrožuje kondici globální ekonomiky, na které je poptávka po ropě životně závislá. Když k tomu přidáme zájem Ruska navýšit vlastní produkci či tlak USA na Saúdskou Arábii, aby držela ceny ropy na uzdě, snaha uvolnit těžební limity se jeví logicky. Jinak to samozřejmě vidí země, které z různých důvodů volnou kapacitou nedisponují, ať již jde o Venezuelu (kolaps ekonomiky) nebo Írán (americké sankce).

Jednání ve Vídni proto budou muset sladit tyto protichůdné zájmy. Jednou z možností je navýšit produkci v rámci stanovených těžebních limitů (1,8 mil. barelů denně), tj. odbourat jejich nadměrné plnění. To by dle našich odhadů vrátilo na trh přibližně 800 tis. barelů denně. Problém nicméně je, že podobného navýšení nebude možné dosáhnout napříč všemi státy a rozhodně ne v rámci aktuálně platných kvót. Pokud by se tedy státy dohodly například na nominálním růstu produkce o 1 mil. barelů denně, dle současných kvót by to znamenalo reálnou expanzi těžby pouze o cca 600 tis. barelů denně.

Jinou alternativou je samozřejmě i přímý disproporční nárůst těžby ve prospěch zemí s volnou kapacitou (Saúdská Arábie, Rusko, SAE či Kuvajt), což je nicméně politicky jen těžko průchodné. Zcela vyloučit pak nelze ani možnost jednostranného zvýšení těžby Saúdskou Arábií či Ruskem, v případě kolapsu jednání. Zprávy přímo z Vídně nicméně naznačují snahu dosáhnout kompromisního řešení. Tak či tak, očekávaný – reálný – nárůst produkce by měl znamenat méně napjatý trh, komfortnější přebytek tržní bilance ve druhé části roku a v konečném důsledku i tlak na pokles cen ropy.