Současná trojkoalice by totiž nebyla myslitelná bez policejního a prokurátorského zákroku ze 17. června loňského roku, který vedl k pádu Nečasovy vlády. Půl roku jsme krmeni propagandou, která měla za účel vytvořit ve veřejnosti zdání existence jakéhosi rozvětveného korupčního spiknutí, jež jako rakovina prorostlo všechny útroby státu. Dnes, po více než půl roce po bezprecedentním zásahu se celá konstrukce rozpadá jako domeček z karet. Údajnou korupci tří poslanců ODS shodil Nejvyšší soud jako nepřípustné zasahování výkonné moci do poslanecké imunity, diskutabilní je i údajné nezákonné ovlivňování vojenského zpravodajství a z propojení bývalého vedení státního zastupitelství na pražské „kmotry“ zbylo jenom účelové a nepodložené obvinění bývalého náměstka pražského státního zastupitelství Libora Grygárka. Jakoukoli zodpovědnou vládu by takovýto postup trestněprávních orgánů, který vedl k tak dramatickému zásahu do demokratických struktur a zvyklostí, měl vést k přehodnocení role nejenom jednotlivých aktérů, ale i zamyšlení nad fungováním příslušných orgánů jako takových. Zvláště, když se ukazuje, že právě úvahy o smysluplnosti dosavadního uspořádání ze strany Nečasova kabinetu mohly být jedním z důvodů, které vedly k faktickému státnímu převratu.  Den před zásahem totiž sněmovna odložila dlouho připravovaný a kontroverzní zákon o státním zastupitelství. Před ukončením byla rovněž diskuse o nové podobě policie. V rámci reorganizace mělo dojít ke zrušení dnešní podoby celorepublikových speciálů a k vytvoření Ústředny kriminální policie, která by je zastřešovala. V rámci tehdejší koalice totiž postupně začal sílit tlak na zesílení kontroly moci výkonné jak nad státním zastupitelstvím, tak nad specializovanými útvary policie, motivovaný některými přehmaty, ať již šlo například o trestní stíhání Vlasty Parkanové, či Tomáše Julínka, i další případy.  Někteří představitelé represivních orgánů se tak mohli právem domnívat, že dojde k určitému omezení jejich neodpovědného a nekontrolovaného postavení, a tak zásah na Úřadu vlády je třeba chápat jako preventivní protiakci. Každá vláda by si z toho měla vzít ponaučení, co se s ní může stát, jestliže se stane rukojmím bezpečnostních složek. Právě bezbřehá nekontrolovatelnost, falešně zdůvodňovaná potřebou nezávislosti, stála u toho, že se postupně začaly státní zastupitelství i specializované policejní útvary vymykat zákonu a začaly vystupovat jako politicky motivované mocenské orgány.

Namísto prvotní analýzy dosavadního fungování zvolila nová vláda cestu nejmenšího odporu. V případě státního zastupitelství hodlá přijmout zákon, který „zajistí nezávislost státních zástupců při vyšetřování trestných činů, mj. stanovením pevného funkčního období pro vedoucí státní zástupce a omezením možnosti jejich odvolání na přesně stanovené důvody a na rozhodnutí nezávislého kárného senátu.“ Součástí nové legislativy má být i vytvoření systémových a organizačních předpokladů pro specializaci v boji se závažnou hospodářskou a finanční kriminalitou a všemi podobami organizovaného zločinu včetně korupce. Koalice tedy hodlá přijmout přesně tu samou normu, která měla za bývalé vlády ještě projít diskusí, a kterou si na míru připravili sami státní zástupci.

Obdobně je to i v případě policie, kdy má být zachována dosavadní struktura včetně diskutabilních speciálů. Zbývá zodpovědět otázku, zda zachování status quo znamená zároveň i vyjádření díků současným šéfům represivních orgánů za to, že svou loňskou akcí umožnili de facto vznik současné koalice.

Vyšlo na serveru pravybreh.cz, publikováno se souhlasem vydavatele.