Letošní české povodně nám opět připomněly skutečnost, na kterou se rádo zapomíná, či spíše, kterou se rádi necháváme ukolébat. Tedy že pojmy pětisetletá, či tisíciletá, neznamenají, že by to s vodou bylo jako s Halleyovou kometou – že kdo ji v životě spatří, ten se jejího dalšího návratu s největší pravděpodobností nedožije. S vodu je to jinak, a nikdo nám nezaručí to, že po jedné velké vodě nemůže za pár let, či i jen třeba za rok, přijít stejně velká, i větší. Může. Jenže tady se projevuje hned několik nešťastných rysů dnešní doby.

Hlavně žádnou paniku?

V prvé řade to je ztráta paměti a zkušenosti a očarování technologií. Demonstrovat ztrátu paměti, či spíše nedostatek zkušenosti, můžeme třeba na postupu pražského primátora Tomáše Hudečka a jeho krizového štábu v kritických dnech. Dění v Praze bylo totiž přímo takovou případovou studií ať už chaosu, či nezkušenosti, na nejvyšších (tedy politických) stupních krizového managementu. Připomeňme si, že ve dnech, kdy na mapě horního toku Vltavy svítil jeden červený bod III. povodňového stupně vedle druhého, bylo i zasvěcenějšímu laikovi jasné, že neobvyklé množství vody se v dolních částech toku dá očekávat a je čas přijmout příslušná opatření. Jenže primátor „uklidňoval veřejnost“ právě v té době, kdy měl vydat pokyn k stavbě protipovodňových bariér. Vyhnul by se tak nejen následující kritice, ale stovky hasičů by se vyhnuly tomu, že se hráze stavěly ve spěchu a na poslední chvíli. To ostatně potvrdili třeba právě snímky z pražské kampy, kde se bariéry vztyčovaly za situace, kdy hasiči měli již vody po kolena. Postup primátora byl o to nepochopitelnější, že v posledních několika letech se opakovaně stavby bariér v Praze nacvičovaly takříkajíc „na sucho“. A pokud něco Tomáš Hudeček mohl a měl udělat, tak to bylo právě ono „písknutí“. Pokud by vody nakonec tolik nedorazilo (což ale bylo velmi nepravděpodobné, stačily letmé pohledy na digitální mapy vodohospodářů), aspoň by konečně někdo realizoval to, co tuzemský záchranný sektor potřebuje a čeho se mu bohužel vytrvale nedostává: tedy „ostrého“ neavizovaného cvičení, neboť právě taková cvičení teprve dokáží vychytat problémy a nástrahy, kterým je potřeba se vyhnout v reálné praxi.
Primátor v této situaci mohl svým pokynem k zahájení prací podstatně více získat, než kolik toho riskoval. Ale nestalo a Tomáš Hudeček může být rád, že kritika za toto manažerské zaváhání kolem něj proplula s rychlostí oné rychlé vody. Pokud se zamyslíme nad tím, co pražského primátora k jeho váhavému postupu pravděpodobně vedlo, dostaneme se k další zajímavé otázce kolem povodní. Totiž k paměti a zkušenostem. Nevím, zda-li Tomáš Hudeček (který nám tady spíš slouží jako případ k demonstraci problému, než že by šlo konkrétně o jeho osobu) byl s velkou vodou kdy z blízka konfrontován ať už jako občan, natož jako člověk zodpovědný za krizové rozhodování. Osobně bych se domníval že nikoliv, jelikož přímá zkušenost ze silou, razancí i stále jisté nevypočitatelnosti velké vody, to je zkušenost formující. A právě zkušenost a paměť je to, co – ať už si to připustíme či nikoliv – od velkých povodní v roce 1997, respektive 2002, ubylo a ustoupilo. A pohříchu nejvíce tam, kde je to nejvíce potřeba. Tedy na pozicích politiků – zejména starostů a hejtmanů – kteří jsou v případě podobných krizových událostí klíčovými osobami, ať už se nám to líbí či nikoliv. Logická personální i generační obměna, která od posledních kritických povodní přišla, spolu s celospolečnskou čím dál silnější zahleděností do nových technologií, které bezděky posilují pocity, že pomocí počítačů, tabletů a chytrých telefonů poroučíme větru dešti.

Váží dvě tuny, ještě nikdy mě nezradil...

Jako takovou tragikomickou vsuvku o tom, že zahledění do technologií s sebou nese neschopnost základní praktické úvahy tváří v tvář reálné situaci, můžeme nalézt doslova napříč populací, nám může sloužit extempore, které předvedl známý režisér Tomáš Vorel, v jehož uměleckém repertoáru jsou paradoxně právě i úspěšné a populární filmy o návratu člověka k přírodě (Cesta z města, Z města cesta, aj.). Známý režisér se uprostřed dnů, kdy se prakticky v celých jižních, středních, západních a severních Čechách řešila povodňová kalamita, rozhodl svým luxusním off-roadem brodit přes rozvodněnou řeku Střela, která je jedním z divočejších přítoků Berounky. Doslova idiotský nápad skončil záchrannou akcí hasičů, kdy režisér tak tak zachránil život svůj a své společnice a který s bezprostředností sobě vlastní popsal celou věc pro server iDnes.cz takto: „Jeli jsme večer cestou do lesa přes řeku Střelu, tak jako tam jezdím léta. Důvěřoval jsem svému hummeru. Váží dvě tuny, ještě nikdy mě nezradil. Tu řeku jsem přejel už tisíckrát. V polovině řeky však auto začalo klesat do bahna, zabíralo naprázdno, nořilo se stále hlouběji, a když byla voda přes přední haubnu, motor se zastavil.“ popsal režisér několika kultovních filmů. Pak podle něj ale přišla další vlna, řeka se zvedla o půl metru a auto se pomalu začalo posunovat po proudu. „Elektronika blikala a pípala, stěrače stíraly, ale okna nešla otevřít. Voda stoupala až k hrudníku. Volal jsem do vesnice pro traktory. Pak se okénka najednou sama otevřela a my vylezli na střechu. Traktory z vesnice přijely, ale nikdo se neodvážil vjet pro nás do řeky.“

Jak informoval server iDnes.cz, mezitím přijeli hasiči a policie, ale nedostali se k řece na louku, protože byla úplně rozmáčená a rozbahněná. „Voda pomalu stoupala až ke střeše. Auto se začalo otřásat a posunovat. Stěrače stále stíraly. Už byla tma a my úplně zmrzlí drželi jsme se střechy...“ popisoval celé drama člověk, u kterého by zřejmě takovou doslova idiotskou aroganci k reálným okolnostem a zároveň bezbřehou víru v lidskou technologii očekával zřejmě jen málokdo.