Uvítal to také John Kornblum, americký ex-diplomat z Německa, který Ronaldu Reaganovi vepsal do známého projevu u Berlínské zdi rozhodující větu, a nyní jen suše podotkl, že americké volby se vždy vyhrávají ve středu. Trumpův boj proti establishmentu a šablona přítel-nepřítel se také již poněkud obnosila a to nejen z důvodů pandemie, kde Trumpova vystoupení nepůsobí případně. A příležitost využil i Josef Joffe (Die Zeit) ke kritice impeachmentu a celé polarizační strategie Demokratů. Ale zastal se Nancy Pelosi, která s impeachmentem dlouho váhala, ale nakonec podlehla protitrumpovské averzi ve vlastním klubu. Jak Joffe zdůraznil, stoupenci sesazení a izolace Trumpa dopadli jako sedláci u Chlumce. Jeho oblíbenost po zamítnutí žaloby stoupla z 39 na 49% a podpora pro druhé funkční období z 41 na 52 %.

A než přešel k německé analogii, neopomněl připomenout předchozí fiaska polarizační strategie: „Ničemu nepomáhá diskreditovat pravicové úchylkáře jak to učinila Hillary Clintonová v roce 2016: jako ¨rasisty, sexisty, nepřátele cizinců, homofóby...“ a dodal, že toto ponižování protivníka jenom mobilizuje jeho síly a dále podněcuje vztek na „elity“ a vyhrocuje polarizaci. A to se týká také Obamy, který populisty viděl jako „politováníhodné osoby.“ Možná by se mělo uvažovat o pojmu „kulturní války,“ když se ukázalo, že kdo zasévá vítr sklízí bouři - i když v Kalifornii je to jinak.

Ale Joffe klade otázku, co by si Demokraté počali v případě, že by vyhráli. Co by si počali s těmi 46 % voličů, kteří volili Trumpa. Anebo co dělat s těmi v německém Durynsku, kde populisty ( Alternativu pro Německo) volilo 23% voličů. Tady to není otázka jen Úřadu pro ochranu ústavy, který mezitím převedl část Alternativy pro Německo z kategorie „případ pozorování“ do kategorie „případ pravicového extremismu“. Je také otázkou, jaká strategie je správná v případě ma Orbana. A jak ji často nepomáhá zklamání liberálních historiků. Tak maďarští historici Tobias Rupprecht a Dora Vargha rekapitulují vývoj maďarské politiky od otevření hranic na Západ (Gyula Horn) až po dnešní ofensivu proti liberálnímu modelu a na závěr konstatují, že vládní populisté udělali „z někdejších hrdinů přechodu, z liberálních disidentů a na ústup připravených reformních komunistů, zrádce lidu.“ Jinými slovy, že v zemi už vládnou předrevoluční poměry. I George Soros mezitím namítá, že celá „komplexní dialektika liberalismu a antiliberalismu by se měla znovu promyslet“.

Logika respektive dialektika vztahů mezi menšinovou a většinovou identitní politikou je již známá. V obou případech země zůstává po volbách rozdělena do dvou nesmiřitelných táborů „kulturní války“ (příkladem může být stát Kalifornie versus prezident Trump). Ztráty na straně individua jsou ovšem v případě vítězství pravicových populistů značné. Joffe proto navrhuje pro německou levici strategii respektování. Respektování různorodé identity voličů populistických stran, aby bylo možno tito voliče nebo jejich velkou část vyvést z vlivu „krysařů“. Tady nejde o pokus rozštěpit populistické strany, ale o pochopení voličského spektra a těch částí spektra, o které „levice“ doposud neprojevila zájem. A v obdobném směru hledání strategie se pohybují také úvahy jednoho ze dvou předsedů německých Zelených Roberta Habecka: „ Čím silněji se tlačí na liberalizaci společnosti, tím větší je společenské napětí.“ Na druhé straně soudí Yuval Noah Harari (2018), že i liberální fénix se již stačil opět historicky zdiskreditovat a musí se potýkat s krizí důvěry a kolapsem liberalismu v důsledku ekologické krize a technologické disrupce.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele