K pojmu samotnému (IP -v používání americké levice) - se vyjádřil ve velkém článku v týdeníku Die Zeit: „Je to ideologie (osvoboditelská a zavrhující) ... a údajně levicová strategie rozkazů, zákazů, diktatury mluvy i písma jak dopomoci k právu každé ať jakkoli malé nebo velké skupině utlačovaných, trýzněných, vyloučených, marginalizovaných této země, v umění, v politice, ve světě zlých managerů“ (ceo).

Uvádí také řadu konkrétních příkladů: „Jinými slovy, najednou je všechno identitní politika, od výtek z rasismu vůči studentům, kteří se na halloween oblečou do indiánských kostýmů...od skupin handycapovaných, kteří předepisují spisovatelům, jak mají o handycapovaných psát, až po prolhané prožidovské vykrucování Achilla Mbembese, jen aby na straně bělochů zachránil svoji kampaň „Běloši jsou naše neštěstí“. A samozřejmě stranou nestojí ani „diktatura mužů“ provázená feministickými požadavky kvótování ve prospěch žen při psaní románů: „Je přístup k literatuře spravedlivě rozdělen, je idealističtější než řekněme, přístup při nájmu bytů nebo obsazení postů v dozorčí radě?“. A naprosto bez výsměchu zmíní dnešní úžas černých lesbických žen, které identitní politiku vymyslely, „když ještě byla dobrá a nevinná“ (Combahee River Collective 1977: „Dospěli jsme k poznání, že jediní lidé, kteří se o nás starají a důsledně pracují na našem osvobození, jsme my samy“).

Souvislost levicové identitní politiky a úspěchů pravicové identitní politiky (Nová pravice, Berlusconi, Trump) považuje zřejmě již za obehranou, ale o to víc se věnuje děsné bilanci partikularismu druhé identitní strany. Nemůže nezmínit preidentitáře Hitlera, Goebbelse, Rosenberga, ale zevrubněji skicuje rozporuplný obraz 19.století: „Zajímavější a svobodnější 19. století sice také nechceme zpět- příliš mnoho práce dětí, příliš málo peněz pro většinu lidí, příliš mnoho zbohatlíků, kteří se chovali ještě hůře než zlodějská knížata a faráři z minulého století, příliš mnoho nacionalismu, příliš mnoho antisemitismu, příliš mnoho masové bídy“. Ale také na druhé straně: „Geniální kapitalistický tah pomocí osobního výkonu se stát tím, čím se kdo stát chtěl, byl patrně ten nejdemokratičtejší tah, na který lidé přišli od doby athénské agory.“

Východisko z pasti a hrozeb identitní politiky vidí M. Biller v návratu k universalismu osvícenství -jako matky všech levicových stran (společnosti svobodných a rovných). Zvláště u národů, které se staly dvakrát obětí vlastních spojenců, to nebude lehké.

Max Biller se narodil v Praze v rusko-židovské rodině, která roku 1970 emigrovala do Západního Německa. Biller studoval v Hamburku a Mnichově, kde začal přispívat do novin a týdeníků včetně life-stylového časopisu Tempo. Jeho sestra Elena Lappin je rovněž spisovatelkou. Od roku 1990, kdy vyšel povídkový soubor Až budu bohatý a mrtvý, je Biller obecně známým autorem. Biller žije v Berlíně a pravidelně píše sloupky do Frankfurter Allgemeine Zeitung. Billerovo sarkastické a provokativní dílo opakovaně vzbuzuje kontroverze; vydání románu Esra (2003) mělo dokonce soudní dohru, kdy autora zažalovali ti, kteří se poznali v románových postavách. Od roku 2015 vystupoval Biller v diskusním pořadu o literatuře Das Literarische Quartett (Literární kvartet), který vysílá ZDF. V lednu 2017 však oznámil, že už se kritických diskusí nadále nebude účastnit, neboť se chce opět více věnovat vlastní literární tvorbě. (Zdroj: Wikipedia)

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele