Němci o její osobě málo vědí, pravila Le Penová, protože nechápou, že nový velký konflikt nahradil dělící čáru mezi pravicí a levicí. Marine Le Penová se ovšem také může mýlit jako se mýlila v případě EU, kterou původně chtěla zrušit a nejnověji pouze zreformovat.

Nová kniha Sahry Wagenknechtové, nepohodlné levicové ikony německé postkomunistické Levicové strany (Die Linke) a nejnověji špičkové kandidátky Levicové strany v Severorýnsku-Westfálsku do podzimních spolkových voleb, nese poněkud matoucí název „Sebespravedliví. Můj antiprogram za solidaritu a soudržnost“. Je ale především a hlavně polemikou se soudobou lifestyle-levicí – jak autorka označuje nejen svoji Levicovou stranu (kde jí pravidelně hrozí vyloučení), ale i SPD a Zelené a jejich podíl na úspěchu pravicových populistů, národovců a krajní pravice, tedy patriotů, jak o nich mluví Berlusconi, Putin, Trump i Le Penová. Kniha se skládá ze dvou částí, analytické (195 s.) a programové (130 s.), analytická část obsahuje definice, vývojové úseky a relevantní „velká vyprávění“ (neoliberalismus a levý liberalismus) a programová část odpovídá na otázku, co znamená být vlevo v 21. století.

Kniha je čtivá, dosti akademická, ale nepřednáší, a autorka samozřejmě v duchu své levicové orientace hledá nutnou sociologii a nalézá „podprivilegované“ (nové slovo) vrstvy. Všímá si Žlutých vest v čele s šoférem náklaďáku a ošetřovatelkou a samoživitelkou z maloměsta, dolní poloviny obyvatelstva, která schází na demonstracích lifestyle-levice, nové akademické dolní vrstvy a „nové dělnické strany“ (na podle členů, ale voličů) –jak nazývá pravicově populistickou Alternativu pro Německo, a se zadostiučiněním cituje závěry studie Bertelsmannovy nadace o voličských prostředích (milieu), že v „prekérním milieu“ dosáhla pravicově populistická Alternativa pro Německo 28% hlasů a tedy více než ve všech ostatních milieu.

Autorka lituje, že víra, národ a vlast jsou pro soudobou levici i nadále šifrou zaostalosti. Zato je světaznalá, jazykově citlivá (dle „francouzských profesorů“) a sebespravedlivá lifestyle-levice, někde označovaná za levicově liberální (aniž by byla liberální či levicová) a provozuje identitní politiku. Kořeny má v Třetí cestě (Clinton, Blair, Schröder) a jedna z kapitol nese příznačný název „Levý liberalismus- největší úspěch Maggy Thatcherové“. A tato levice se podílí svým „kulturním bojem proti pravici“ na rozštěpení společnosti stejně jako pravicoví populisté na druhé straně kulturním bojem proti levici, proti migraci a Číně. (dobře, ale momentálně to neplatí pro německou SPD, která se pod novým dvojvedením snaží o návrat „ad fontes“, tedy zhruba o to, co navrhuje Wagenknechtová.

Dlužno dodat, že ani tato strategie nepřinesla SPD očekávané výsledky. Samozřejmě je možné do nekonečna rozpitvávat, že SPD promarnila svoji šanci při znovusjednocení Německa atd.). Hlavní částí autorčina „antiprogramu“ pro levici 21. století jsou sociální otázký a otázka ekonomické disparity, což zase není tak nové. Autorka zde požaduje “více sociální vyrovnanosti, rozumnější regulaci finančních trhů a digitální ekonomiky, posílení práv zaměstnanců a chytrou průmyslovou politilu zaměřenou na zachování a podporu silné střední vrstvy“.

Ale i to jsou prostě zase jen „požadavky“. Uměním zřejmě bude spojit je do „velkého vyprávění“ pro 21. století. Autorka si stěžuje, že obecné blaho či solidarita jsou slova, která se již téměř vytratila z každodenní němčiny. Na druhé straně věnovala v druhé části publikace celou řadu drobných esejů národnímu státu jako civilizační vymoženosti a Evropě suverénních demokracií. A připomíná, že ne tak dávno v New York Times vyšel úvodník s názvem „Co když má Bannon pravdu?“ a že možnost návratu Trumpa se nedá vyloučit a že duel s Joe Bidenem sice prohrál, ale obdržel 8 miliónů hlasů víc než v minulých vobách.

Autorka nabízí také vzácný náhled do východoněmeckého politického myšlení, které probudilo sice staré chmury, ale zakvedlalo německým stranickým systémem. Východní Němci prostě některé pojmy z politického slovníku chápou jinak než na západě země, svým způsobem jako šifru. Na předním místě tohoto nedorozumění stojí pojem „modernizace“, který je chápán negativně a strany s touto nabídkou neučinili společnost svobodnější, nýbrž nerovnější a nespravedlivější a to je jeden z důvodů úspěchů konzervativních pravicových populistů z Alternativy pro Německo. Snad dlužno dodat, že je modernizace a modernizace a modernizace společnosti je něco jiného než modernizace politické strany.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele