Cesta k obnově není jednotná a jednotlivé evropské země nebo regionální skupiny vykazují různé tempo. K příznakům stejného procesu řadí i transformaci politických stran na politická hnutí a „(hyper) personalizaci“ v nominaci stranických kandidátů, jak se projevuje např. u hnutí Emmanuela Macrona (La Republique en marsche) anebo v přejmenování „Rakouské lidové strany“ na „Kandidátka Sebastiana Kurze - nová lidová strany“.

V empirickém výzkumu procesu štěpení společnosti do dvou identitních nesmiřitelných táborů si může patrně připsat prvenství vestfálská univerzita z Münsteru. Průzkum zahrnoval respondenty z Německa, Švédska, Polska a Francie. Výsledky jsou přesto jistou útěchou i pro mnohé další evropské země v tom smyslu, že „kulturní války“ v evropském měřítku snad nenabudou amerických rozměrů, jak je např. ilustruje komentář k volbě J.Bidena: „Donald Trump provozoval čtyři roky moderní verzi nacistických útoků proti stejným hodnotám jako nacisté v roce 1934“ (Ch. Amanpourová). Oba tábory, které se v evropském průzkumu navzájem opovrhují, mají protichůdné názory v otázce definice národní příslušnosti, povahy demokracie, přistěhovalectví a islámu a jsou v porovnání s Amerikou podstatně slabší: Německo 20%/14%, Francie: 14%/11%, Švédsko 29%/15%, Polsko 45%/27%.

Autory dalšího svazku, který patří k aktuální literatuře o populismu a ohrožení demokracie, jsou Armin Schäfer, politolog z univerzity v Münsteru a Michael Zürn, ředitel oddělení „Global Governance“ na berlínském Vědeckém centru pro sociální výzkum a profesor mezinárodních vztahů na berlínské „Svobodné univerzitě“. Svazek nese název Demokratická regrese (222 s. 22 s. bibliografie) a klade důraz na její „politické“ a nikoliv „ekonomické“ (růst nerovnosti v důsledku globalizace) nebo „kulturní“ příčiny (tedy společenské liberalizační procesy). Uznává, že pojem regrese znamená posun k méně vyvinutému stavu a vyžaduje teleologickou teorii. Zpětný trend k menšímu počtu demokratických zemí se ve světovém měřítku opakuje a autoři rozlišují celkem tři „vlny“ regrese od počátku 20. století, která následuje po vlně rozšíření demokracie. V aktuální poslední vlně se index liberální demokracie zhoršil v téměř dvou třetinách zemí, které v roce 2000 platily za demokratické. Také od roku 2010 se rosoucí počet demokratických zemí proměnil v „elektorální autokracie“, kde „občané a občanky sice mohou volit, ale nemohou se jako opozice organizovat, nezávisle na vládě se informovat o politické situaci anebo se úspěšně bránit žalobami proti právnímu omezování. Autoritářští vládci se vyznačují tím, že pravidla liberální demokracie mění ve svůj prospěch, volby se konají,ale jejich odvolení je velice nepravděpodobné.“

Autoři zastávají názor, že populismus není jen „zředěnou ideologii“ s hesly jako jsou vysoké důchody, nízké daně, vystoupení z EU, ale je „silnou ideologii“ a varují před chápáním populismu jako přechodného jevu. Nová ideologie se opírá o novou společenskou „konfliktní linii“ (teorie linií viz Lipset, Rokkan 1967), která od osmdesátých let vytváří dvojrozměrný politický prostor, zvětšuje počet politických stran a rozkládá velké všelidové strany. Stranické programy, politické strany, členové a elektoráty se v tomto procesu musí nově orientovat, často vznikají „hnutí“, zavládá nejistota, chaos a štěpení. Ani v označení pólů této nové linie nevládne jednota: „zelený-alternativní-libertální“ versus „tradiční-autoritářský-nacionalistický“(Hooghe et al. 2004), „integrace“ versus „demarkace“ (Kriesi et al. 2008), „universalistický“ versus „partikularistický“ (Beramendi et al. 2015) anebo „kosmopolitní“ versus „komunitaristický“ (de Wilde et al. 2019). V označení ideového základu nové konfliktní linie se autoři rozhodli pro pojmy komunitarismus a kosmopolitismus.V porovnání s World value survey (Inglehart a Wenzel), tedy s vývojovým trendem od materialismu k postmaterialismu (např. Zelení) a k individuálnímu sebeurčení, představuje „demokratická regrese“ spíše opačnou tendenci. Kyvadlo se pohybuje v protisměru liberalizačního procesu a do popředí vystupují identitní otázky autoritářského populismu, představa etnicky homogeního a mravně čistého prostého lidu a zkorumpované elity a nutné změny „systému“. Část společnosti se odklání od postmaterialistické silent revoluce ( R. Inglehart 1977) a stává se stoupenci silent counter-revoluce (Ignazi 1991).

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.