Vedení strany sice poctivě zveřejnilo nestrannou analýzu nezávislé agentury o důvodech další volební porážky (2017), ale všechny možné chyby nedokážou objasnit strukturní problém vysokého průměrného věku (60 let) a mizející členské základny (pořád přes 400 000 členů). Věkem se kupodivu zas tolik neliší od svých kontrahentů (překvapivě i Zelení jsou v průměru jen o jeden rok mladší).

Jistý klid v SPD vyzařují pouze občasné komentáře expředsedy Gerharda Schrödera. Teď zase s klidem vypráví o svém novém manželství (s Korejkou So Yeon Kim), o chybách SPD v obchodním konfliktu s USA, v postoji k migraci, a zdůrazňuje, že tzv. Východní politika zůstává i nadále rozlišovacím znakem SPD. V případě důležitých nadcházejících bavorských voleb v polovině října prorokuje bavorské CSU naprosté fiasko: stane se obětí svého hlubokého omylu, protože voliči dají přednost originálu nacionalistické Alternativy pro Německo a ne plagiátu v CSU. V bavorských průzkumech ztrácí CSU (38%) a sílí Zelení (16%) a německy, tedy ne bavorsky nacionalistická Alternativa pro Německo (12%). Bavorská SPD osciluje kolem 11%.

Kdo chce znát budoucnost populismu, je na tom lépe. Stačí se podívat na poměry v skandinávských zemích (Dánsko, Norsko, Švédsko), kde tyto strany již patří k establishmentu, napsal kdosi právě nedávno. Kdo si chce ještě jednou nechat převyprávět životopis SPD může číst aktualizované vydání starší publikace Franze Waltera „SPD, životopis jedné strany“. Citát: „V důsledku sociálnědemokratické reformy školství ( sedmdesátá léta) zažili statisíce synů a dcer sociálnědemokratických kvalifikovaných dělníků společenský vzestup...“ Ano, tak to bylo. Na 20% absolventů vysokých škol pak pocházelo z dělnických rodin. Jinými slovy, SPD se ze strany dělníků stala stranou pro dělníky, respektive stranou dětí dělníků, kterým školské reformy SPD umožnily vyšší a vysokoškolské vzdělání.

Estetika i tradice víceméně zůstaly ve starých kolejích a dodnes vytváří paralelní svět, který působí podivně. Strana působí přitažlivě (idea) pouze na dálku (potenciál) jako strana Willyho Brandta. Je trvalým zdrojem konfliktů (Schröder-Lafontain) a nejasných kompromisů. Novým subjektem nebo sociální základnou nebo stranickým kádrem jsou podle Waltera učitelé, profesoři, referenti, decernenti a zaměstnanci z resortů veřejné správy.Tento druh politického špagátu vede často k nezaostřenosti politiky v důležitých otázkách ( aktuálně migrace a Rusko). Mezitím strana opět churaví a snaží se získat ztracené postavení všelidové strany, ale preference běží vodorovně anebo nadále klesají.

Nová krize si bude vyžadovat radikálně nové řešení, které ovšem není v dohledu jako za minulé krize. Příkopy mezi roztříštěnou levicí (Zelení, SPD, Levice) jsou i nadále značné, ačkoliv vývoj v Evropě vyžaduje společný postup a modernizaci proti politickému kýči nacionalismu, agresivní psychopolitice populistů a proti mobilizaci předpolitických energii (Assheuer). Konzervativci, kteří nyní představují hlavní frontu boje s morem nacionalismu procházejí podobným procesem. Walter si stěžuje, že staré a i dnes použitelné analytické kategorie kapitálu, společenské třídy, konfliktu, sociálních zájmů a mocenských poměrů SPD nahradila marketingovým žargonem. Varuje SPD před řešením typu levicového libertárního životního stylu, jak mu podlehla levice již v několika evropských zemích, protože nevnímá, že pojmy jako globalizace, internacionalizace a prohloubení EU, transnacionální sítě a globální světová společnost jdou spolehlivě na nervy nejen voličům ze staré ale i „nové dolní vrstvy“. Tato „odpojená dolní vrstva“ neboli prekariát se dal do boje o vlastní identitu a přešel na stranu pravicových populistických hnutí, naposledy v Itálii, ale jak analýzy ukazují také v britském referendu o odchodu z EU.

Eman Pluhař

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.