Filip Šebesta: Bezalternativní demokracie a návrat politiky

21.02.2025 15:26 | Glosa

Česká, evropská a celkově celá západní demokratická politika přestává plnit svou funkci. Nedokáže a ani nechce reagovat na vůli veřejnosti. Naopak, všemožně se dopadům svobodně projevené vůle občanů snaží bránit. Stojí za tím snaha doslova zabetonovat některé principy, vyjmout je z demokratické diskuse a následně i z demokratického rozhodování. V Německu se pro to vžil termín alternativlos, který poukazuje na to, že některé politiky jsou ve „slušné společnosti“ jednoduše bez alternativy. Nemá se o nich diskutovat, nemají podléhat možnosti korekce ve volbách, existují jako jakási obdoba fyzikálních zákonů, politické axiomy platné bez nutnosti jejich dokazování a obhajoby. Prostor pro skutečnou demokracii a možnost jejím prostřednictvím substanciálním způsobem měnit politiku se v posledních letech a dekádách neustále zmenšoval.

Filip Šebesta: Bezalternativní demokracie a návrat politiky
Foto: Archiv Filipa Šebesty
Popisek: Analytik Filip Šebesta

V západních demokraciích byla zkonstruována k vytváření bezalternativních politik a obcházení vůle většiny široká paleta nástrojů.

Soudcokracie aktivistických soudců kreativně vykládá a doplňuje legislativní normy, avšak bez zákonodárného mandátu vzešlého z voleb. Soudcovský stav se tím stává jakousi nevolenou parlamentní komorou. Jeho demokratická legitimita je přitom pouze odvozená, a tudíž značně omezená. Měl by se proto pohybovat jen ve striktních mantinelech.

Nadnárodním institucím jsou jednosměrně předávány větší a větší části suverenity. Občané jsou tím zbavování možnosti rozhodovat o celé řadě otázek a jejich hlas ztrácí sílu.

Víra v experty – expertokracie – se snaží víc a víc problémů vydělovat z politického střetu a propůjčuje jim zdání politické nespornosti. Na některé záležitosti napříště tak již nemá být uplatňován pravolevý přístup reflektující rozdílné společenské zájmy, ale „expertní“ domněle apolitické nezávislé řízení.

Mediokracie prorůstající s „expertní“ scénou a vybranými nevládními organizacemi – ideologicky silně předpojaté světy, jež dodávají dostatečné množství komentujících a hodnotících mediálních hostů – následně vynucují v debatě, kterou z velké části ovládají, co je, a co není přípustné. Minorita s disproporčním přístupem a vlivem v médiích tak drží otěže nad „veřejným diskurzem“ a do značné míry vytyčuje mantinely přípustnosti.

Vše je rámováno domnělou a stále silněji verbalizovanou obavou o to, aby demokracie nebyla unesena silami, které by ji vzápětí hodlaly demontovat (viz hesla Západ, nebo Východ; demokratický blok atd.), i když pro tato falešná obvinění neexistují nijaké důkazy a nemají žádnou oporu v reálnem dění.

Je pochopitelné, že kdokoli se v takovém systému snaží reflektovat a naplňovat vůli voličů, musí být označen za populistu. Definováním tohoto zneužívaného termínu se však nikdo neobtěžuje. Je zkrátka samonosný. Podobně jako v případě pojmu dezinformace by se totiž jeho korektním a explicitním vymezením došlo nutně k závěru, že jde o pouhý nástroj k difamaci legitimního opačného politického postoje.

Vědomé politické rozhodování, které přináší politické zisky jeho nositelům a zároveň (typicky v delším horizontu) s sebou nese celospolečenské náklady populismem nepochybně je. Populismem ale rozhodně není každé politické jednání, které je odvozováno z mínění a odpovídá přání demokratické většiny. Tedy takové, jaké se dnes projevuje politickou revoltou proti strnulým pořádkům v řadě západních zemí, Spojenými státy počínaje.

Jak se výše popsaný domeček z karet mediálně-politicko-expertního mocenského kartelu může naráz sesypat, vidíme dnes právě v USA. Dřívější „agresivní oranžový človíček“ je najednou stále více respektovaným prezidentem, jehož politice se dostává relativně vysokých úrovní občanské podpory a nikdo se proti ní výrazněji nebouří. Je to skoro až překvapivé. Žádné obří demonstrace, žádný chaos radikálů. V Americe se něco změnilo. Lidé se přestali bát společenské stigmatizace dříve spojené s politickými preferencemi. Ostrakizace, kterou si mocenský kartel vynucoval podřízení svým principům, zdá se minimálně na čas ztratila svou dřívější moc. Kampaně levicového a liberálního tisku pozbyly na účinnosti.

Sešněrování politiky bezalternativností má však ještě jeden aspekt, a sice mocenský. Politika je soubojem o moc a její následné uplatňování. Zároveň je tato mocenská hra hrou s nulovým součtem. Zisk jednoho je vždy ztrátou druhého a obráceně. A tak, jak politici přenechávají svou moc soudcům, médiím, neziskovkám, expertům a nadnárodním byrokratům, ztrácejí ji oni sami. A s nimi i občané, kteří jim propůjčují mandát. Vzniká tak jakási bezalternativní demokracie, ve které volby nemohou vést a také nevedou ke skutečné proměně politických poměrů, ale pouze k formálnímu střídání nominálně antagonistických subjektů politického středu.

Svázaní touto pavučinou, kterou na sebe politici sami upletli, jejich vládnutí ztrácí jakoukoli dynamiku a akceschopnost (i kdyby o ni nakrásně usilovali). S tím jak jejich „populističtí“ vyzyvatelé nabývají na síle, oni reagují ještě intenzivněji a zoufaleji v intencích politik, které je dovedly právě tam, kde jsou dnes. Nic jiného totiž neznají. Nic jiného si neumějí přestavit. Část moci si nechali vyvlastnit. Nedokáží si představit, že je možné se postavit nevládnímu sektoru, moci médií a nevolených „expertů“ s jejich postranními zájmy. Zoufale se tak snaží kormidlovat okolo pravidel, jež vytýčili a dohlížení nad nimiž svěřili do rukou někomu jinému.

Stejně tak jak na úrovni státního rozpočtu extendující valorizační automaty, závazná výdajová procenta a mandatorní výdaje vyjímající část rozpočtu z politické diskuse znemožňují fungování hospodářské politiky a radikálnější rozpočtové řezy, funguje výše popsaný mechanismus na celo-politické úrovni. Prostor pro politiku se tím neuvěřitelně smrskl.

Donald Trump si bojem s hlubokým státem, do kterého se ihned po svém nástupu do funkce pustil, politiku bere zpět. Ne pro sebe, ale pro voliče, jimž svými neortodoxními kroky vrací zpět ztracenou váhu jejich hlasu. Jednou z významných proměnných Trumpova nástupu na americký politický Olymp je proto právě originalita jeho kroků bořících zažité pořádky, jeho představivost a myšlení „outside of the box“, které mu umožňuje vidět cestu tam, kam by jeho předchůdce z obou domněle soupeřících stran politického středu nenapadlo ani pohlédnout. Věci, které dříve nešly, se najednou dávají do pohybu. Politika se zprůchodňuje a vůle voličů začíná být naplňována.

Trump své vítězství vyvzdoroval díky i navzdory mocenskému politickému kartelu a jeho hlubokému státu a necítí se být proto jeho „pravidly“ nijak vázán. Reaguje na vůli voličů a demokraticky usiluje o její naplnění. I odpůrci konkrétních politických kroků nového amerického prezidenta by tak měli být schopni uznat, že návrat politického rozhodování zpět do rukou volených zástupců, o který dnes v Americe usilují, může v konečném důsledku být pro demokracii a skutečnou politickou soutěž jedině přínosem.

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

reklama

autor: PV

Mgr. Róbert Šlachta byl položen dotaz

Spojíte se s SPD?

Půjdete do voleb společně? A co po volbách, umíte si s SPD představit koalici? Ještě by mě zajímalo, kdo za vás bude vlastně kandidovat? Nikoho jiného než vás neznám.

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:


Diskuse obsahuje 0 příspěvků Vstoupit do diskuse Tisknout

Další články z rubriky

Petr Dufek: Podnikatelům se navrací optimismus

12:17 Petr Dufek: Podnikatelům se navrací optimismus

Únorové výsledky průzkumu sentimentu ukazuje zlepšení nálad napříč celým podnikatelským sektorem.