Argumenty o gradualismu a pozvolné privatizační cestě, která by umožnila vznik „kvalitního institucionálního rámce“ zvedá ve své nedávno publikované analytické studii CATO institut (25 Years of Reforms in Ex-Communist Countries, CATO 2016). Závěry studie s ČR nijak nespojeného, a proto nijak zaujatého, renomovaného amerického think-tanku stojí v souvislosti s neustálou kritikou a očerňováním transformačního období u nás doma za povšimnutí. Studie na dlouhodobých datech o hospodářském a institucionálním vývoji v postkomunistických zemích dochází k závěru, že „neexistovala žádná země, která by sledovala doporučení zastánců gradualismu, aby dala přednost tvorbě dobrých institucí před liberalizací (ačkoli mnoho politiků v zemích, kde se transformace opožďovala, vysvětlovalo toto zpoždění právě potřebou tvorby kvalitních institucí.“ (s. 18) Autoři uvádějí, že „země, které se v otázce institucionálního vývoje posunuly nejdál a nejrychleji, byly právě ty, které se rovněž pohnuly nejrychleji a nejvíce v otázce liberalizace.“ (s. 18) Podle nové institucionální ekonomie a ve studii citovaného laureáta Nobelovy ceny za ekonomii Douglasse Northa není kvalita institucí pro počáteční skokový růst tak důležitá. Je důležitá spíše až pro růst z dlouhodobého hlediska. „Takže kompletní vytvoření kvalitní institucionální struktury nebylo na počátku transformace to nejpotřebnější.“ (s. 19)

Dokládá to i porovnání výsledků transformace mezi Českou republikou a bývalou NDR, které ve svém příspěvku k výročí 25 let od roku 1989 publikoval před dvěma lety Vladimír Tomšík. Příklad NDR je téměř laboratorním experimentem, který ekonomie a sociální vědy obecně běžně nemívají k dispozici. Ačkoli mohlo východní Německo téměř ze dne na den přijmout „kvalitní legislativu“ SRN (dokonce i bez nutnosti jejího překládání) a institucionální zázemí fungující státní administrativy či respektovanou a silnou měnu (což se později ukázalo jako jeden z problémů, protože nově sjednocená země nebyla optimální měnovou oblastí a společná měna přijatá v kurzu 1:2, resp. 1:1 v sumách do 6000 marek byla pro východní Německo příliš silná), nedosáhlo oproti České republice nijak oslnivých transformačních výsledků. Dokonce i s obrovskými přímými a nepřímými transfery dosahujícími po více než dvacet let průměrně zhruba 110 miliard euro ročně ze západní části země, Východ za Českou republikou v řadě ukazatelů zaostal (viz graf č. 1). Nejen, že východoněmecký transformační pokles byl mnohem hlubší, jak je patrné z grafu, ale i čas potřebný k dosažení původní úrovně výstupu byl v případě východního Německa mnohem delší. Zatímco ČR dosáhla předtransformační úrovně HDP v roce 1997, východnímu Německu to trvalo celých 25 let. Ani standardní privatizační metody v zemi s dostatkem kapitálové zásoby, kvalitními institucemi a lidskými zdroji a vzájemnou silnou solidaritou a sounáležitostí mezi Němci tak nebyly automatickou zárukou lepšího transformačního výsledku.

Graf č. 1 Vývoj reálného HDP ve východním Německu a České republice (1989=100)

Zdroj: Tomšík, 2015

Jak by vypadala privatizace v současném „kvalitním institucionálním prostředí“, protože po vstupu do EU, která, jak nám tvrdí její zastánci, „kultivovala a civilizovala český legislativní prostor a přiblížila jej vyspělým západním zemím“, pak anekdoticky ale trefně naznačila nedávná krátká reportáž ve večerních Událostech České televize (23. 10. 2016).

Redaktor v ní popisuje průběh privatizace bývalých armádních domů v osamostatněných obcích na okrajích vojenských újezdů, v tomto případě konkrétně v obci Doupovské Hradiště, která v procesu privatizace prý postupovala nejrychleji ze všech. „Připravit do prodeje 30 domů trvalo radnici zhruba půl roku.“ (!)

Na každý z domů bylo totiž, mimo jiné, na základě evropské směrnice 2002/91/EC o energetické náročnosti budov potřeba vypracovat energetický audit. Za tyto energetické pasy a další služby spojené s administrativou okolo privatizace si podle reportáže právníci a auditoři řekli o 100 tisíc korun.

Tak vypadá mikro privatizace třiceti domů v  současném „kvalitním legislativním prostředí“. Může ještě někdo myslet vážně, že právě takovým způsobem se měly privatizovat stovky a tisíce položek? Že tímto způsobem se měla odstátňovat a privatizovat ekonomika jako celek? Nabízí se srovnání s procesem kuponové privatizace. „Pro každý z podniků bylo třeba vypracovat zvláštní privatizační projekt, ten musel projít příslušnou schvalovací procedurou, podnik musel být převeden na akciovou společnost, vše muselo být řádně zaregistrováno v podnikovém rejstříku, atd. To vše mělo být provedeno během několika měsíců pro celkem 1 492 podniků.“ (Tříska, s. 104)

Zdá se, že argumenty tohoto typu bychom mohli vršit donekonečna. Jak dlouho ještě budou odpůrci privatizace omílat svá nepodložená a už tolikrát logicky i daty vyvrácená tvrzení?

[1] HAVRYLYSHYN, O. MENG, X. a TUPY, M. 25 Years of Reforms in Ex-Communist Countries. CATO Policy Analysis Nr. 795. Washington, D. C.: CATO Institute, 2016.

[2] TOMŠÍK, V. a (eds.). Ekonomická transformace a její lekce pro dnešek. In: SLANÝ, M. a MUNZI, T. Čtvrtstoletí: česká cesta k tržní ekonomice: sborník textů. Praha: Czech Enterprise Institute, 2015. 224 s. ISBN 978-80-260-7777-0.

[3] TŘÍSKA, D. a (eds.). Kuponová privatizace po 25 letech. In: ŠEBESTA, F. 25 let české transformace. Praha, 2016, 160 s. ISBN 978-80-7542-021-3.