A víte co? My jim věříme, že jsou celí říční konat dobro. A tak jim poradíme, jak na to. Možností, kde páchat dobré skutky, je přehršle: V Africe, na Středním východě, doma, kdekoliv jinde, a to až do roztrhání těla. Dobrých skutků není nikdy dost. Na rozdíl od účelových proklamací. Ale dosti utopie. Nyní zase trochu vážně.

Údajní sirotci jsou víceméně virtuální realitou. Europoslankyně za KDU-ČSL Šojdrová ani neví, kde nějaké vhodné sirotky tak narychlo najít. A s tím souvisí také několik otázek. Jaké sirotky bude shánět? Děti kolem deseti let? Jak se asi dostaly do Evropy? Budou to starší sirotci? Sirotci, kterým bude ve skutečnosti přes dvacet?

Opět je všechno jinak.

Majitelé pravd pochopili, že jejich agitace ohledně přijímání uprchlíků selhala. A to měli k dispozici velmi silné zbraně – televizi, rozhlas a tisk. Většina „obyčejných“ lidí pozvolna poznávala, že žijeme ve světě, ve kterém je zatajování pravdy na denním pořádku a obrátila se alternativnímu zdroji informací - k internetu. Zde již není prostor jen pro privilegované, ale doslova pro všechny. Proto nyní elity tak úporně volají po jeho cenzuře.

Takže musela nastoupit nová fáze plánu. Bylo nutné přijít s něčím, co vždy zabere. A tak se vynořili sirotci. Děti. Na to by měl konečně už slyšet i občan nepoznamenaný vymýváním mozků.

Ale ani premiér Babiš nehraje zrovna čistou hru. V jednom prohlášení řekne, že žádné uprchlíky, tedy ani sirotky, nepřijmeme a hned v následující větě oznámí, že pověřil neziskové organizace, aby tyto děti vyhledaly. Sype nám písek do očí? Buď platí první věta, nebo druhá. Nemohou platit obě současně. Leda tak v politikově světě. Na druhé straně Babiše docela chápu. Hrozí mu, že bude zařazen do fronty společně s Draculou, masovým vrahem Mansonem a madam Bathory. Ne nutně v tomto pořadí. Spíše by stanul na čele průvodu. S takovou formou vydírání se těžko bojuje.

Ale nebudeme si hrát se slovy. Všichni moc dobře víme, o co tu jde: Přijmutím syrských „sirotků“ bychom vyslali signál unijní elitě, že i u nás budou brány postupně prolomeny.

A zase vrátíme tam, kde jsme začali. K dobrým skutkům. Tentokrát ale vážně. Poslanecká, senátorská pomoc komukoliv v České republice by také vyslala signál. Když už to jsou takové soucitné duše. Třeba kdyby pomohli lidem, kteří musí zemřít, protože jim naše zdravotní pojišťovny odmítají platit léčení. A tito pacienti jsou skutečně v bezprostředním ohrožení života. (Dost dobře nechápu, jak manažeři těchto zdravotních pojišťoven, kteří si vyplácí milionové odměny, mohou mít klidný spánek).

To by byl signál mnohem vyšší hodnoty. Pak bychom si možná i mohli našich volených zástupců vážit. Těžko si jich ale můžeme vážit, když využívají všech špinavých triků, aby republiku zatáhli do stejné situace, v jaké se nachází všechny evropské země, bez vyjímky, které migranty přijaly. Žádný vděk od těchto utečenců před válkou se nekonal. Pokud tedy za projev vděčnosti nepovažujeme loupeže, vraždy a znásilňování.