A právě toto „ právo trvání“ nám dovoluje svým prostřednictvím vstupovat, vracet se, být náhle v čase dávno minulém a prožít zapomenuté s takovou intenzitou, jako ti dávno před námi. A samozřejmě s přáním, že vše budoucí se nedopustí obehraných lidských chyb. Výjimečnost takových děl jim dovoluje v tomto poselství žít, i když jejich tvůrci již nejsou mezi námi.

Takové je dílo Mistra Vladimíra Komárka, který ve svých prázdných židlích, otevřených oknech, srdcích ve skříni a svazcích uschlých květů, houslemi bez hráčů … pro všechny stávající generace i pro ty, které přijdou, zachytil podobu prostých věcí a ozdobil je patinou slov. Ony vyprávějí svůj příběh i příběh, který v nich zůstává proto, protože žily, že naplnily onu magii potřebnosti, radosti a krásy a ve své prostotě vytvářely lidem šťastný život.

Lucie Gelemová a Vladimír Komárek mladší v ateliéru Mistra Komárka

A protože se nesetkávají „ hory s horami, ale lidé s lidmi“, poznali jsme, dík Felixu Slováčkovi, malířku a především grafičku osobitého talentu, Lucii Gelemovou.

Její dílo, druhá část výstavy Dialog setkání, jak by dovolovalo na opuštěné židle Mistra usednout živým lidem, vsadilo do prázdných květináčů živé květy a pootevřenými okny dovolilo dívat se k horizontům i za ně … prostě až tam.

A tento životadárný proces, se kterým je vždy spojena naděje mládí a jeho touha, nás oslovuje nejtvrdší a stále se opakující otázkou: „ Žijeme svůj život tak, abychom bránili s každým dnem jeho nové zrození?“

Nejsme jen figurami na žebřících Komárkových obrazů, které stoupají, aby zaujaly místo na Kalvárii dnešních dnů?

A je třeba říci, že odpověď skrytá v jednotlivých grafických listech Lucie Gelemové se ptá nás všech: „ Pro co žijeme svůj život?“

Dialog Lucie Gelemové a Mistra Vladimíra Komárka se rozprostírá v duhu otázek a odpovědí, spojených zkušeností Mistra s hledáním cest Lucie a to vše vytváří jeden, lidským časem se znásobující celek poznání, kdy jedno znásobuje sílu druhého. A společně potvrzují nezničitelnost lidského bytí.