Černobílá obálka zmíněného titulu podtrhuje ono „polo“, ale ten není v pravém slova smyslu o bílé a černé, ale o jakési šedi, která v našem bytí „ koroduje“ a přes všechny možné nátěry znovu a znovu proráží, jednou diktaturou, jindy demokracií a nebo jen tak, sama o sobě, aby upozornila, že tu je a v existenčním mementu připomněla, že tu, zdá se, nějakou chvíli ještě bude.

Je to možná šeď našich holubičích povah, která dokáže měnit radost a nadšení v národní kanibalismus a lež zasnoubit s pravdou do požehnaného svazku polopravdy.

I když má obsah knihy Petra Žantovského historickou posloupnost, od roku 39 do roku 89 a v závěrečných úvahách dokonce přesah do naší současnosti, je její shrnutí koncentrováno v poznání podoby polotmy především v nás samých.

Je o podivném ložisku, které je rezistentní vůči všem možným terapiím zkušeností, vzdělání i ducha a ukazuje na „ osudu umění“  stále a stále se opakující pohled orla a žáby na  krásu, pravdu, odvahu… zbabělost, lež a ideologickou zabedněnost, který se promítá do lidských zápasů a formuje „rádoby historická“ memoranda osobních i obecných programů.

Spojencem této „ čáry v našich dlaních“ je vysněný ráj podivně skládaného politického a masmediálního kadlubu, který  žije bez pojmenování jevů a věcí i když, bůh zaplať, je slovo stále ještě výsostným nositelem myšlenek.

(Ale v prudérním purismu, mrzačíme-li jazyk, jak chceme sdělovat myšlenky, ovšem máme-li sdělovat co. Rytmem, tóny, podupáváním? Nebo jen virtuálním světem, do kterého na čas vstupujeme zapnutím a vypnutím televizoru, mobilu? A je-li tento svět srozumitelný svojí prostotou„ je pro všechny a je všech a dostupný v okamžiku, pokud existuje signál“, pak, kdo je ten nejvyšší, který tento svět vytvořil, a proč a kdo a jak mu zabrání, aby jej ve své marnivosti, jen tak, pro nic za nic, nevypnul?)

Půlstoletí polotmy nastoluje v jednotlivých kapitolách otázky příčin ztráty kontinuity vývoje světa kolem nás. Syntax tohoto jevu vyvolává podobenství se stromem, kterému by bylo možné vynechat jeden či dva z letokruhů, a samozřejmě otázku, jak by takový děravý kmen držel ve větru korunu?

Jenže to je jen strom. Ale, přirovnáme-li k jeho kmenu současnost „ našeho kmenu bytí“ pak vidíme, že dík  propagandě, PR a médiím, jsou v historických, společenských a lidských letokruzích takové mezery, že ono biblické, že vědění a víra jsou sítí, má takové díry, že by v nich neuvízla ani velryba.

Marketingová pravda, že obal prodává, je sice prověřena spotřební praxí, ale jen do té míry, než se kupující přesvědčí o kvalitě obsahu. Ve své podstatě je to ale jedno, prodávající prodal. A je-li tomu, kdo koupil z koupeného špatně, bylo přece na jeho svobodném rozhodnutí, zda koupí či ne. A prodat cokoli a jakkoli, hlavně se ziskem, je parafráze Sezamova otevírání skal, peněženek lidí, a ti kupují cokoli, protože v nich pár desítek let prožité reality vytvořilo přesvědčení, že se dá bez uzardění koupit vše.

Vstoupili jsme do světa peněz, zbožštili je, vytvořili z nich cíl, ale programově jsme v tomto kánonu jaksi pozapomněli vedle abecedy vyučovat i finanční gramotnost, aby občané byli připraveni na tuto dvoupodobu jedné mince nové doby… negramotní jsou manipulovatelní v jakémkoli oboru i v životě. Tedy k čemu vzdělanost. Učení bolí, místo matematiky a filosofie je možné přece jen bezobsažně žvanit. 

Půl století polotmy, jak jsme u Petra Žantovského zvyklí, ukazuje známé i neznáme aktéry uplynulých let v jejich kostýmech a samozřejmě v rolích. Literárních, politických, státotvorných,vizionářů, pravdomluvných i lhářů, kterým bylo politickými ismy dovoleno připravovat jeviště národa a státu. A nejen to, dokládá, jak se – ve vší úctě – této role zhostili. Případně, jak z jedné role vstupovali do druhé pod gloriolou osobního a karierního zmoudření.  

A i my, pod ambaláží zářné budoucnosti, jsme vstoupili rovnýma nohama ze „ socialismu do kapitalismu“, vysvětlili jsme druhým náš obsah demokracie, aniž bychom se učili, co ten pojem obnáší! Vykřičeli jsme se z filosofie občanské společnosti, aniž bychom pamatovali, že občanský étos a občanství v liberárnědemokratických společnostech charakterizuje politiku občanské společnosti. A její étos: „ …tj. starost o zájem celé společnosti, starost o obecné blaho. Občansky vyspělý člověk, když se má rozhodnout a jednat v konfliktní situaci, jako předmět svého závazku nepojímá v prvé řadě členy své rodiny, obce, strany, etnické skupiny, sociální vrstvy nebo spolupracovníky v zaměstnání, nýbrž občanskou společnost.“ ( Edward Shils, Občanské ctnosti. Kniha vyšla ve spolupráci s Informační agenturou USA / USIA/).

Stali jsme se takovými? Stali se takovými naši novodobí kapitalisté? Stali se takovými naši demokratičtí VIP ( s často jepičí kariérou ), ale vždy ověšení hroznem bystrých komentátorů o jejich historických i současných neopomenutelných kladech. A mnohdy, časem, přiznaných nedozírných osobních i společenských záporech.

Ale vše je možno shrnout do jedné myšlenky: „ Když budujeme kapitalismus, potřebujeme kapitalisty.“ V našem případě jaksi bylo jedno jaké, hlavně, že jsme si je vytvořili.

Tyto, a nejen tyto, otázky jsou autorem Černobílé polotmy vysloveny v závěru knihy jako zdůraznění jejich existence v jiných dobách v předchozím půlstoletí, ale s víc jak markantním dokladem jejich přítomnosti v čase našem.

Jejich „ nesmrtelnost“ je totiž svázána s opojným stavem moci. Moc je droga, a jako každá droga povznáší, ale i zaslepuje… a jen s povzdechem neskutečna vyslovíme slova Euripida : „ Moc, která drží města a lidi pohromadě, je čestné zachovávání zákonů.“ A na otázku, co naši lidé? Co naše města? Co naše zákony? Hledáme a hledáme odpověď.

Půlstoletí polotmy připomíná vějíř, kterým je možno v horku masmediální sauny vyčarovat příjemný vánek dřív, než se člověk ponoří do ledové vody prozření. Ve skutečné sauně ledová voda léčí, v té naší, rádoby demokraticko politické, vyvolá pachuť něčeho nedovařeného, knedlíků, které se „zdrcly“ a vaudevillovou taškařici oběda, kde jsou stolovníci přesvědčování jeho kuchařem, že to co jedí, je vlastně kulinářský zázrak od našich přátel.

Co říci více?

Půl století polotmy a jiné eseje vyšly před několika lety. Kniha by se měla stát základem pro velkou  shrnující studii a  učebnicí především pro studenty masmediální komunikace, politology, sociology, kterých máme stovky ( a na každý obor ) a jejichž diplomy by měly obsahovat ještě jedno ocenění – známku za troufalost mluvit o věcech, lidech a jevech a vysvětlovat je s naprostou neznalostí. A v  pochopení novinářské etiky, že redaktoři, komentátoři, publicisté mají sloužit posluchačům ověřenou pravdou řečeného, a že rozhlas, televize, noviny a časopisy  tu nejsou pro prezentaci jejich blazeovaného a nedotknutelného ega.

Jsou knihy, které předběhly svým vydáním čas. Na omluvu nás samých je třeba říci, že jsme jim v náruči revolučního kvasu devadesátých let ani nerozuměli. Jejich obsah byl pro nás do té doby tabu. A naše touha tento obsah znát ničena jejich nevydáváním a cenzurou…

Ale bez komentování faktu: když bylo poslancům, každému na jeho místo, v našem demokratickém parlamentu, osobně, nakladatelstvím věnováno jedno ze základních děl demokracie, jak byla a je vyučována na západních vysokých školách, zůstala tato kniha, mimo pár zájemců, ležet bez povšimnutí, škoda. Kdyby knihu četli, možná by tolik používaný pojem demokracie neničili ve svých projevech nánosy bezobsažnosti.

Kdyby nic, tak přece existuje lidová moudrost: „ Čeho je moc, toho je příliš!“ O tom se přesvědčili i aktéři režimu před rokem osmdesát devět a režimů jiných…       

Kniha Petra Žantovského není tou, která předběhla svůj čas. Ona je naším časem.  Je knihou, která ve své podstatě popisuje nás, občany, lidské pokolení, naše činy a naše rozhodování v mezních okamžicích, kterými ve svých životech procházíme.

Je to kniha ( měla by být učebnicí !!! ) o našich vítězstvích i ztrátách. Je to kniha o ztracených nadějích a snech a o věčném nepochopení jednoho druhým, pokud vstoupí do našich osudů „babylónský fenomén zmatení jazyků“ a ztratí se boží trojrozměrné pojmenování pravda, lež, a lidé.

A jako doušek je třeba dodat, když už jsme se zaštítili slovem demokracie:                                                                                                                                                          

Jsme demokraté? Má demokracie skutečně takovou podobu, jakou ji dáváme?  Nebo je to jen karnevalová ozdoba jedné hlavy dvěma škraboškami?

A pouhým otočením se stávám jiným člověkem?

František Mareš