Dnes už sportovci dávno nejsou tím, čím bývali v dobách Emila Zátopka nebo Josefa Masopusta (a jistě bychom našli řadu dalších). Úcta, pokora, skromnost a morální příklad pro ostatní už tolik netáhnou. Ze sportovců se stali vlastně podnikatelé se sebou a chodící reklamní štíty a reprezentaci České republiky už řada z nich nezvažuje s ohledem na to, zda jim zázemí v České republice, kromě jejich vlastního umu, umožnilo být tam, kde jsou, ale mnohdy jen s ohledem na jejich vlastní prospěch. Přesto, když někdo z nich tragicky zemře, jsou lidé schopni vyjít ven bez ohledu na počasí, obsadit náměstí a zapalovat svíčky po tisících. Posíláme pro ně vládní letadla, hrajeme jim hymnu z ulic v přímém přenosu, stavíme pomyslné pomníky a politici se mohou přetrhnout, aby u toho byli a národ je viděl truchlit také.

V neděli v ranních hodinách podlehl ve vojenské nemocnici v Olomouci následkům těžkého zranění z Afghánistánu rotmistr Adrian Werner. Stal se pátou obětí válečného konfliktu, který nikam nevede. Za deset let, po které válka trvá, tam bojovalo už více než 7.000 českých vojáků. Říkají nám, že čeští vojáci bojují v zahraničních misích kvůli nám, abychom se my doma nemuseli bát a mohli žít v klidu. Z mého pohledu má naše armáda sloužit výhradně k tomu, aby byla připravena bránit naši vlast v případě jejího napadení, nebo aby podnikla i preventivní úder na nepřítele, který se na naši vlast ovšem chystá průkazně zaútočit. Účast naší armády v Afghánistánu nic takového neplní. Posíláme vojáky do konfliktu, který nemá a nikdy nebude mít konce a jeho legitimita i důvody jsou více než na hraně.

Smrt rotmistra Adriana Wernera považuji v tomto kontextu za tak trochu zbytečnou. Když už ho ale ten tragický osud dostihl a na následky svého zranění z července v neděli zemřel, je pro mě osobně jeho památka minimálně (!) srovnatelnou s těmi, kvůli kterým jsme ochotni plnit náměstí. Charakteristické pro současný relativismus pojmů a úpadek společenských a morálních hodnot však je, že Adrian Werner odejde v tichosti a my ta náměstí zaplníme zase až v době, kdy tragicky odejde někdo, na nějž jsme s buřtem a pivem v ruce mohli koukat s bačkorami na nohou u televize a křičet „gól".

Když jedu do Karlových Varů, většinou se nezapomenu zastavit u silnice na místě, kde zemřel Ivan Hlinka, byť jsem na náměstích v době, kdy zemřel, nestál. Je to ryze osobní. Jenže kde vzdát hold Adrinu Wernerovi? Čest jeho památce tedy alespoň teď a tady...