Václav Klaus

Vážná ekonomická diskuse nejen u nás, ale i v celé Evropě chybí, protože zásadní ekonomické téma (tím není, kterou dálnici postavit či jak velké subvence dát „zelené" energii) je – pro dnešek, snad ne pro zítřek a doufejme, že určitě ne pro pozítřek – rozhodnuto.

V západním světě – přes naprostou nedůvěru v politiku a politiky – zcela jednoznačně zvítězila víra v moudrost státu a v potřebnost velmi extenzivních státních zásahů. Zcela jednoznačně zvítězilo i všeobecné přesvědčení o rozsáhlém a tudíž nepřijatelném selhávání trhu. My, kteří jsme vždy mluvili jak o nemoudrosti státu a o průhledné zájmové zaujatosti státní byrokracie a jí radících expertů, tak o úžasné síle trhu, jsme evidentně prohráli. Víra ve stát – napravující chyby trhu – zvítězila ve všech politických stranách i u převážné většiny Hofferových „scribes" (což je úžasné, ale nepřeložitelné slovo, snad „píšících intelektuálů").

V éře komunismu jsme považovali za cíl usilovat o maximální autonomii ekonomické sféry. Toho jsme se tehdy nedočkali. Ekonomická debata je však i dnes devalvována tím, že je stále více předurčována mimoekonomickými imperativy, které nesmírně zužují prostor pro ekonomické rozhodování států, politiků i byrokracie, prostor pro ekonomickou racionalitu, a hlavně pro lidskou svobodu. Nejničivějšími z těchto imperativů jsou – rovnost a tím eliminace motivačních stimulů, což je linka, která vede od francouzské revoluce přes Marxe (znovu jsme si to teď připomněli) až k dnešním socialistům všeho druhu; – životní prostředí nadevše, což většinou neznamená ochranu přírody, ale útok na svobodu člověka; – boj s korupcí, který je primárně politickým soubojem o vládu v zemi. Korupce, nepochybně negativní jev, se stala nástrojem. Může vést až k takovým nesmyslům jako je rušení hotových peněz a špiclování kalvínovského, orwellovského nebo huxleyovského typu.

Hájit ekonomické vidění světa (a ekonomický způsob myšlení) je už dávno passé, nemoderní, zastaralé, vlastně špatné. Je to pro všechny namyšlené „majitele klíčů" naší doby málo vznešené. Ne náhodou mluvil na počátku 90. let Václav Havel o nás ekonomech jako o hokynářích. Vážnost ekonomické profese (ať si to nikdo neplete s managementem, marketingem či účetnictvím) strašlivě poklesla. Poklesla částečně vinou ekonomů samotných, protože ustoupili od své původní role a od základních ekonomických témat, a protože si od éry Keynese začali hrát na hospodářské politiky. Chtějí být řediteli světa (nebo jak říkal Keynes philosopher kings), ale když vznikne velká krize (typu let 2008–2009), neekonomové se jim vysmějí, že jí neumí předvídat. Ekonomie není prognostika.

Politické strany se ekonomikou už dávno nezabývají, ve společnosti nehájí ničí zájmy, jen zájmy svých nomenklatur. Tyto politické strany (symbolizující povrchní svět dneška) na seriózní úvahy nemají čas, neboť jakékoli vážné ekonomické zásahy mají většinou dlouhodobé efekty – a to je krátkodobě nezajímavé (a dlouhodobě riskantní). Krátkozrakost uvažování v křehkých, údajně liberálních demokraciích (nedemokracie jsou na tom v tomto ohledu lépe) je naprosto ničivá.

Shrnu to větou, která v okamžiku oslav dvoustého Marxova výročí narození v jeho rodném Trevíru byla vidět všude: Marx sind wir. Všichni naštěstí ne, ale těch Marxů není málo.

Hana Lipovská, Masarykova univerzita

Ekonomická témata nemizí jen z veřejné diskuse, ale především z ekonomie samotné. Nejedná se navíc o problém výlučně český, naopak – my jsme si jej pouze importovali – ani o problém zcela nový. Od- klon od „pouhé teorie", od čisté teoretické ekonomie, kritizoval už Ludwig von Mises ve svém Human Action ze 40. let.

Dnešní akademická ekonomie zahrnuje desítky sub-disciplín počínaje environmentální, rozvojovou a behaviorální ekonomií přes ekonomii islámskou až po ekonomii neziskových organizací. Žádná z těchto „ekonomií" ovšem není ekonomií v pravém slova smyslu, nevytváří schumpeterovský uzavřený systém.

Pokud však ekonomická témata neotevírá ekonomická věda, pak seriózní veřejná ekonomická diskuse není možná, neboť se místo jasné a argumenty podložené ekonomické teorie může opírat nanejvýše o (ve své podstatě nepříliš důležité) bodové odhady makroekonomických agregátů. Samotná ekonomická teorie je pak stále více nahrazována diskusí o technicky přesných statisticko-matematických či mnohdy matematicko-fyzikálních modelech, které však na reálnou ekonomiku nedokáží reagovat.

Ekonomická témata ovšem zůstávají stále stejná. Základní ekonomické problémy se za poslední století v zásadě nezměnily. Té- matem, které by u nás mělo být diskutováno jak v akademické ekonomii, tak veřejné sféře, je role centrální banky, fungování konvenčních a nekonvenčních nástrojů monetární politiky i dopady makroprudenční politiky. Druhým okruhem témat pak jsou otázky veřejných financí: diskuse dopadů dotací, stále rostoucích veřejných výdajů nekrytých stále rostoucími daňový- mi příjmy a s tím související reforma penzijního systému. Jedná se sice o témata nemoderní staré makroekonomie, jsou však důležitější než (vděčnější) kritika globální- ho kapitalismu prizmatem feministické politické ekonomie.

Ilona Švihlíková, ekonomka

Myslím si, že je to proto, že v ČR se přestala dělat velká politika, která nutně uvozuje velké otázky: také ekonomické. Místo toho jsme svědky často trapného politického pinožení, kdy se nekonečná pozornost vě-nuje tomu, co kdo v Poslanecké sněmovně řekl, nebo neřekl, ale zcela chybí nějaký dlouhodobý pohled. Což zase znamená, že chybí střet zásadních témat, který je pro politiku zásadní. Zřejmě převládá názor, že o tom, jak se bude vyvíjet ČR, se stejně rozhoduje jinde a „hlavní" spor se povede o to, jestli je to Berlín, nebo Brusel. Ekonomických témat je přitom obrovské množství a zásadní otázky se v jiných zemích otevírají: ať už je to věčný vztah mezi kapitálem a prací, role centrálních bank, to, jakým způsobem vznikají peníze atd.

Celou diskuzi můžete číst ZDE

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.