Před 53 lety začala okupace Československa. Na dalších dvacet jedna let tak naše země ztratila naději na znovuzískání svobody.

Je správné a nutné připomínat si vpád vojsk Varšavské smlouvy do naší země a oběti okupace. Neměli bychom však zapomínat ani na to, co se dělo v mezidobí let 1968 a 1990.

V březnu 1985 zveřejnila Charta 77 dokument Pražská výzva: „Navrhněme tedy, aby Severoatlantický pakt a Varšavská smlouva zahájily co nejdříve jednání o rozpuštění svých vojenských organizací (…) Nechceme vytvářet Evropu jako třetí velmoc, ale překonat velmocenskou blokovou strukturu spojením svobodných a nezávislých národů v celoevropském svazku, demokratickém a samosprávném společenství, žijícím v přátelství s národy celého světa. Jen svobodní a důstojní občané mohou zaručovat svobodu a sebeurčení národů. A jen svéprávné národy mohou založit Evropu jako společenství rovnoprávných partnerů, z něhož nesálá do světa nebezpečí globální války, ale které je příkladem skutečného mírového soužití.

Možná se tento ideál jeví jako sen. Jsme však přesvědčeni, že odpovídá vůli většiny Evropanů. Stojí tedy za to o něj usilovat. Tím spíše, že dnešní svět stěží překoná svou krizi, nevydá-li se také Evropa cestou odpovídající její vůli.“

V roce 1989 Václav Havel řekl: „Domnívám se, že součástí politiky přátelské spolupráce bude odmítnutí obou vojenských paktů, NATO i Varšavské smlouvy.“

Varšavská smlouva skončila v roce 1991. Teď je čas dokončit mírovou spolupráci tak, jak si po dlouhé dekády občané Evropy přáli. Naše země dokázala přispět k rozpuštění jednoho vojenského paktu, dnes je čas jít znovu příkladem a v duchu přání signatářů, jako byli Václav Benda, Jiří Dienstbier, Luboš Dobrovský, Václav Havel nebo Václav Malý a Josef Zvěřina – a NATO konečně rozpustit či alespoň opustit.