Socialistický Mesiáš, přicházející z Bruselu, předvedl po své instalaci do čela SPD dva solidní kotrmelce. Nejprve se po zdrcující porážce ve volbách zařekl, že strana půjde do opozice, a jinak to nebude! Pak se ještě zapřísahal, že on osobně v kabinetu Angely Merkelové nikdy nebude. V obojím otočil jak na obrtlíku, s Merkelovou vyjednal koaliční vládu, ve které se jmenoval ministrem zahraničí.

Ale socialisté kupodivu spokojeni nejsou, a o jejich případném vstupu do nové německé vlády rozhodne až vnitrostranické referendum, které proběhne 4. března. Jeho výsledek je značně nejistý, proti vstupu do vládní koalice vystupují především mladí sociální demokraté kolem Kevina Kühnerta, kteří volají po hlubší sebereflexi strany. Síly stoupenců koalice a jejich odpůrců jsou zhruba vyrovnané „fifty, fifty.“

Kancléřka nejenže musela ustoupit sociálním demokratům, musela vyhovět i tlaku sesterské strany bavorské CSU a navrhnout jako ministra vnitra svého dlouholetého kritika Horsta Seehofera namísto doposud svého věrného spojence Thomase de Maiziéra.

A tak není divu, že z hloubi CDU se stále silněji ozývají hlasy o tom, že by bylo potřeba „hledat dynamické, chytré, mladé hlavy“ a poslat do vedení „konečně čerstvé, neopotřebované tváře.“

S uzavřenou dohodou, jak ji dojednala Angela Merkelová, souhlasí jen 27% příslušníků CDU, a tak se zdá, že dny kdysi oblíbené kancléřky se blíží ke svému konci. Silná byznysová klika uvnitř CDU již oznámila, že se sjednanou dohodou řídit nebude.

Angela by potřebovala nějaký výraznější úspěch. Na domácí politické scéně už to ale asi nebude.