Ke knize ji inspiruje náhodně nalezená publikace z pera Rykie van Reenové Hrdinka z ciziny vydaná v roce 1970. Elsabé Brits se vydává po Emiliných stopách. Na půdě u jejích příbuzných objevuje kufr plný deníků, záznamů a poznámek z pozůstalosti Emily Hobhouseové a brzy vydává její již zmíněnou autobiografii. Tu po dvou letech objevuje v anglickém originálu česká badatelka a publicistka Milena Městecká, zabývající se jednou z kapitol krutých válečných dějin druhé světové války - nacistickými koncentračními tábory, tábory válečných zajatců a historií pochodů smrti 1944-45.

Příběh „Ohnivé Angličanky“ Městeckou natolik zaujal, že jí věnovala poslední kapitolu, kterou uzavřela svou mimořádnou knihu Evropa v agonii pochodů smrti (vydalo OREGO, 2019). Nejenom to, Milena Městecká se rozhodla knihu Elsabé Brits přeložit do češtiny. V současné době složitá, mravenčí práce na překladu končí. Ještě než spisovatelce Městecké položíme několik otázek, řekněme si, kdo vlastně byla, Emily Hobhouseová (1860 – 1926). Jak praví slovník, jedná se o ženu, která celý svůj život zasvětila na přelomu 19. a 20. století pomoci chudým a trpícím lidem takřka po celém světě. Do dějin ale vstoupila především svými mimořádnými aktivitami v Africe. V časech, kdy se Anglie snažila podrobit si Búrské republiky bojem a válkou, se Emily podařilo probudit světové svědomí. Britské i zahraniční veřejnosti podala zprávy o britských koncentračních táborech pro jihoafrické bělošské Búry a černošské obyvatelstvo za bojů v letech 1899 až 1903, vedených s nesmírnou krutostí a ničivými následky.

Stovky stanů na holé pláni u Bloemfontein. Obrázek shodný pro všechny britské koncentrační tábory, zřízené v době druhé búrské války. Prosadit zlepšení podmínek trvalo více jak rok, téměř polovina internovaných v nich zemřela. Život zde ztratilo 50 % búrské dětské populace…

Angličané postupovali stylem vypálené země

Nadarmo si z nich nevzal Hitler s nacisty o čtvrt století později příklad a inspiraci. Britské koncentráky pro jihoafričany a černochy byly, jak se často říká, prvními koncentračními tábory v pravém slova smyslu.

„Britové jich postupně zřídili od listopadu roku 1900 za tzv. druhé búrské války 45 pro búrské obyvatelstvo, a 64 pro obyvatelstvo černošské…“ vysvětluje nám Městecká. „V táborech – ve stovkách stanů na holé pláni, žily hlavně ženy, děti a staří lidé, mladí muži byli ve válce. V jednom bydleli třeba i tři rodiny společně – umíraly tady denně stovky lidí, především děti. Konečná čísla byla otřesná! Do roku 1902 v nich bylo internováno 94 000 Búrů, 28 000 jich zde zemřelo. Z nich 24 000 dětí pod šestnáct let. To byla celá polovina dětské búrské populace. V černošských táborech bylo zavřeno 24 500 lidí, zemřelo jich na 14 000…“

O co vlastně Velké Británii šlo?

Ne všichni si pamatujeme ony události z hodin dějepisu na základní škole. Milena Městecká nám osvěžuje paměť:

„Anglie se zoufale snažila nasazením obrovské přesily téměř půl milionu vojáků zdolat jednotky Búrů o síle necelých devadesáti tisíc mužů. Búrové totiž porazili Británii ve válce za nezávislost svých dvou republik Transvaalu a Oranžského státu již v první búrské válce v letech 1880 – 1881. Nyní ale byla Velká Británie nanejvýše odhodlaná si tyto cizí země podrobit. Na jejich územích se totiž našla velká naleziště zlata a diamantů…velké lákadlo, které si koloniální velmoc nemohla přece nechat ujít…“

Lizzie von Zyll, jedna z dětských obětí, v koncentračním táboře zemřela na tyfus a totální podvyživení ve věku 7 let

Do problému vstupuje Emily Hobhouseová

Již v prosinci roku 1900, měsíc po založení prvních táborů, přijíždí Emily Hobhouseová do Jižní Afriky jako členka tzv. Jihoafrické smírčí komise, mapovat situaci v oblasti. Přiváží dva vlaky humanitární pomoci, kterou zorganizovala s pomocí Fondu pro Jihoafrické ženy a děti v tísni.

„Jak ale brzy zjišťuje, tato pomoc je pouhou kapkou v moři. Pro řešení katastrofální situace v lágrech je naprosto nedostačující…,“ listuje ve svých poznámkách Městecká. „Navíc Emily nemůže pochopit, jak se mohou dít doslova před jejíma očima takové zločiny. Jako by nestačilo, že Britové Búry vytlačují z jejich území totálním zničením vesnic, vypálením úrody i pobitím dobytka. Jinak si totiž neumí poradit s partyzánským bojem Búrů…“

Jak jsme již poznamenali, Britové byli v početní převaze 448 000 vojáků proti 88 000 Búrům. Ti byli potomky prvních holandských osadníků, kteří se zde svého času usadili, bránící své vlastní domovy a novou vlast, kterou se jim Jižní Afrika dávno stala. Britská armáda nemilosrdně vypaluje všechny farmy. Búrské ženy, děti a starce odváží do koncentráků. Zde ale pro ně nic nezajistí! Lidé s minimem potravy žijí v horku a prachu, s vážným nedostatkem vody, bez hygieny, nedostává se jim ani základního lékařského ošetření.

„Emily, příslušnice horní společenské vrstvy, apeluje na velitele britských jednotek lorda Kitchenera i politika zodpovědného za oblast – vrchního komisaře Alfréda Millnera. Poté se vrací zpět do Anglie. Tam sepisuje podrobnou obšírnou zprávu o všem, co viděla a publikuje ji na vlastní náklady,“ pokračuje Městecká. „Hlavně ale apeluje na vládu a parlament…Ke svému zděšení a zklamání zjišťuje, že jen málokdo z oslovených jí chce uvěřit, natož pak něco dělat…“

Kresba ze skicáku, zobrazující vypálenou farmu

Naopak! Její národ ji začíná nazývat zrádkyní. Emily se ale nevzdává, když to nejde s politiky, začne organizovat pomoc s řadou citlivých žen i mužů ze svých společenských kruhů.

„Před očima má stále umírající oběti. Burcuje, kudy chodí - koncentráky je třeba vybavit, podmínky k životu v nich radikálně změnit. Neúnavně pokračuje v organizování finančních prostředků na potřebné věci, od potravin až po šatstvo. Nepřestává apelovat na politiky. Především ale publikuje i v USA, Francii i Německu a Nizozemsku a otevírá světu oči dokořán,“ vzpomíná překladatelka Městecká a doplňuje: „Doposud nic takového tehdejší civilizovaný svět ještě nespatřil. Mezinárodní tlak díky zpravodajství a aktivitám Emily Hobhouseové sílí a britská vláda konečně po více jak roce zvěrstev a bezpráví, páchaném na domorodém obyvatelstvu, zareaguje.“

S koncem války se ruší i koncentrační tábory a nyní jde o to, jak a čím zpustošenou zemi obnovit. Ani tehdy nezůstává Emily Hobhouseová stranou…

„Nadále pomáhá jihoafrickým ženám při poválečné obnově země, zas a znovu přijíždí s pomocí a sama projíždí celou zemi. Opět píše a publikuje a pořizuje dokumentační kresby a fotografie. Neúnavně se zasazuje za obnovu vypálených měst a kostelů, zakládá školy předení a tkaní pro ženy a dívky, mimo jiné je i matkou projektu orby – obnovení zdevastovaných polí v celé jihoafrické krajině, aby se lidé mohli vrátit k půdě a uživit se…“

Emily Hobhouseová, na rozdíl od Velké Británie, není v Jihoafrické republice zapomenuta. Ženám, které s dětmi a starými lidmi tvořily většinu uvězněných v koncentračních táborech, je věnován pomník obětem v Bloemfontein. Když Emily zemřela, tak zde byl uložen její popel.

Komu čest, tomu čest

Emily během svého „afrikánského“ působení zažila řadu situací, kdy byla na pokraji svých sil, fyzických i psychických. Mimo jiné byla proti své vůli britskou armádou uvězněna a násilně deportována (cestou na loď přivázána na postel!) zpět do Anglie. Jedny potíže střídaly druhé v jejím boji za lidská práva. Její současnice, Milicent Fawcettová (1847 – 1929), aktivistka a spisovatelka, mimo jiné zastánkyně omezeného volebního práva žen, byla v roce 1901 pověřena britskou vládou, aby v Jižní Africe vyšetřovala podmínky v koncentračních táborech, které tam byly vytvořeny za druhé búrské války. Její zpráva potvrdila, co Emily zjistila, řekla a publikovala již rok předtím o hrozných podmínkách. Fawcettové se za to obdržela vysokého ocenění: Dáma velkého kříže Řádu britského impéria.

Zajímá nás, jaké ocenění se dostalo Emily…

„Odpověď je nasnadě – žádný řád, natož alespoň oficiální pochvala od britské vlády se nekonala, dodnes je v Británii a vlastně pro celý zbytek světa takřka neznámá,“ smutně se usmívá badatelka Městecká. „I proto jsem její životní příběh z angličtiny překládala, jako malé poděkování vzácné a obětavé ženě se srdcem na dlani, bez které by bylo v onom hrozném konfliktu obětí mnohem více, a bilance mrtvých by byla neskonale vyšší…“

V současné době dokončovaný rukopis překladu dále popisuje i následovné aktivity Emily Hobhouseové – kupříkladu organizování významné pomoci hladovějícím v Evropě v době první světové války. Tato vzácná a odvážná žena zemřela s podlomeným zdravím roku 1926 v ústraní v rodném Cornwallu s podlomeným zdravím.

Závěrem našeho rozhovoru se ptáme na technické problémy překladu. I když je Milena Městecká dobře jazykově vybavená a plynně ovládá spisovnou i hovorovou angličtinu, čte v ní i píše, tak s určitými lingvistickými problémy se jistě musela potýkat…

Milena Městecká v současné době pracuje na rukopisu knihy, mapující život starých Slovanů v německých zemích

„Měla jsem skvělé poradce. Rozeného Brita, dnes působícího v ČR jako učitel angličtiny, a pak jihoafrické kolegy z nadnárodní agentury, kde pracuji. Ti se už dnes ale nenazývají Búrové. Jejich jazykem dávno není holandština jejich prapradědů, ale afrikánština. Našinec si s tím leckdy skutečně neví rady. Ani zkušený angličtinář si není jistý předkladem do češtiny takových oříšků, jako je třeba „kraal“, česky ohrada pro dobytek, ale také osada či vesnice, „biltong“ což je sušené maso, zde běžná potravina nebo „veld“, což znamená pole či pláň, jež z velké většiny tvoří zdejší nepříliš pohostinnou krajinu.“