Psychiatrie je lékařským oborem, který má a musí mít ve svém armamentáriu možnost nedobrovolné hospitalizace, disponuje léky, které mohou mít nepříznivé vedlejší účinky a také od nepaměti provází duševní poruchy společenské stigma. Je tedy pro každou moc lákavé bez jasného důvodu stigmatizovat diagnostikou duševní poruchy, zavřít do ústavu, který stigmatizaci prohlubuje a případně podrobit „léčení“ předávkováním léky a tím dosažením nepříznivých vedlejších účinků.

V případě Marine Le Pen je podle francouzského soudu důvodem její sdílení fotografií na twitteru. Fotografie (2015) zachycovaly „brutální činy Islámského státu“. Šíření fotografií zobrazujících násilí je ve Francii protizákonné. V trestní věci má soudní znalec obvykle určit, zda pachatel trpí duševní poruchou a jakou, zda jsou omezeny jeho schopnosti rozpoznávací a ovládací, zda je pro společnost pro svoji duševní poruchu nebezpečný, zda je schopen účasti na jednání, a zda je vhodné jeho nedobrovolné léčení nebo detence. O nedobrovolném léčení nebo detenci rozhoduje soud. Znalecké zjištění snížení nebo vymizení schopností rozpoznávacích a ovládacích v důsledku duševní choroby může vést soud k rozhodnutí o snížení trestní sazby nebo o upuštění od trestu a jeho nahrazení ochrannou léčbou nebo detencí.

Co vede soud k pochybnostem o schopnosti vrcholové političky vnímat jednání a odpovídat na otázky? Pokud by totiž trpěla psychózou nebo demencí, je vyloučeno, aby mohla fungovat jako předsedkyně významné politické strany ve velké zemi. Za hlavní cíl celé akce pokládám dehonestaci Marine Le Pen. Také se prý má zjistit, zda duševní porucha nějak souvisí s vyšetřovaným porušením zákona. Nápad soudu poslat hlavní opoziční političku k psychiatrickému vyšetření nezavání účelovostí, ale je zjevně účelový. Je to jasné zneužití psychiatrie soudem, a to k šikanování režimu nepohodlných osob.

Samotná trestnost sdílení fotografií s násilím je bizarní. Hlavní součástí současných „demokratických“ režimů je lež a zatajování skutečnosti. Fotografie nebyly podvrženy, násilí je skutečnost. Fotografie nejsou podněcováním násilí, ale varováním před násilím. A to se nesmí. Chápu, že velmi drastické fotografie nemají vidět děti do určitého věku. Dospělí se realitou mají umět vyrovnávat a mají s ní být seznámeni. Trestnost sdílení pravdivých sdělení slovem i obrazem je jasný projev cenzury. Jaké morální degradace kdysi demokratických států jsme se dožili…

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele