Ovšem nyní politici dospěli až k té hraně, možná už i za ni, co nám ukáží nejbližší dny, za níž je jen prázdná nicota. Bylo by velmi laciné nyní napsat, ten Sobotka, nebo ten Zeman, či ten Kalousek, Babiš a pak další, další se snad zbláznil, nebo ať se koupou ve vlastní šťávě. Nejen laciné, ale i nebezpečné pro nás ty dole, nikoli pro ty horní. Současný politický systém už je tak zařízen, aby platili ti, kteří mají sice málo, ale je jich hodně. Od samého počátku přes všechny řeči a sliby kolem. Také jsme se dopracovali už dávno k tomu, že ne všichni musí dodržovat zákony a vůbec právní předpisy. A když už je nějaký policista, státní zástupce nebo soudce, kteří si občas přečetli ústavu a příslušné zákony, trvají na jejich dodržování, pokud se někým nedodržují, potrestají viníka, tak se vyhlásí občas amnestie, nebo se nechá pachatel utéci, do některého ze států, nevydávajícího pachatele trestných činů a ten pak dožije tam. Právo se podařilo zkroutit ještě více než paragrafem, a tak nějak nám vznikly zákony jen pro některé.

Kdyby jen to. Ale výsměchu se dočká každé slušné slovo, teprve pak jednání. Odměňována není práce, ale postavení a příslušnost mezi kluky, kteří spolu mluví, stejně tak i holky. Také se platí za loajalitu a věrnost. Rovněž, pokud někdo z těchto nadlidí nestačí, přidají se další pracovníci, nebo se vytvoří další úřad. Pro jistotu se předem osočí ten, kdo by mohl mít nějaké připomínky. Je zcela jedno jak. Hlavně, je protivníka aspoň na chvíli vyvést z míry a umlčet ho.

Pro ukáznění nespokojených se pozve řada běženců s tím, že už mají nárok takřka na cokoli a kdykoli. Je s podivem, že už se ani nepředstírá starost o občany, vyjma několika dnů kolem voleb. Politika se stala zaměstnáním, a jsou lidé, kteří nikdy nedělali (je-li vůbec vhodné aby se tu použilo slovo „dělati“) nic jiného než v politice. Tedy od začátku zvyklí na výsady, také na to, že plat si určují prakticky sami, nikomu nejsou, a nemají být skoro ani za co odpovědni. Pro ně se místo vždy najde, ať v konzultační skupině, tak mezi poradci nejvýše postavených politiků, dozorčích a jiných radách atp. Tato jistota, že je o ně postaráno vede k tomu, co máme. Sice díky statistice to snad už lepší nemůže být, ale jen se podívat řádně na skutečnost, a nestačíme se divit.

Stačí zhlédnout jednání poslanecké sněmovny, a podle vzájemného titulování a ostatního výraziva člověk přemýšlí, zda se nespletl při volbě stanice. Osočování mezi poslanci se dá pouze přirovnat rozpravě pubertálních výrostků nebo zapadlé knajpě v některém slamu velkoměsta. Nic se příliš nedokazuje, vše záleží na síle a pronikavosti hlasu, neustálém opakování jednoho a totéž. Je mi záhadou, proč takto napadání poslanci se nebrání žalobou, nebo snad o tom to právě je. Podobně vypadá interwiuv mezi politiky a médii, kdy každý zase mluví neustále a někdy i nepřetržitě o něčem jiném, bez jakéhokoli zájmu o názory či otázky toho druhého. Vzájemné „mydlení“ schodů nebo uzavření protiústavní koaliční dohody, se stává normální.

A tak není od věci, vzpomenout Mistra Jana Husa, který se kdysi vyslovil, že rozum je roven víře a i neprivilegovaní lidé mají právo posuzovat, zda představitelé církve a světské moci jednají v souladu s biblí, hlavně evangelii, a pokud tak tito nejednají, mají neprivilegovaní právo neposlušnosti a povinnost nápravy! Už nejde o jednotlivce, ale o všechny.