V diskusích se mnozí předhánějí, kolik bytů postaví. (Po volbách). Budete-li stavět například podle „Spolu“, tak je to nejméně 30.000 bytů ročně. Ale ANO to zas bude řešit fabrikou na byty.

Za jiné to postaví stát.

Vraťme se jen k několika číslům ČSU. Tak třeba roce 2020 bylo dokončeno 31 412 nových bytů. Více jak polovina byla v rodinných domech, třetina pak v bytových. Na jejich výstavbu nových bytů bylo v roce 2020 vynaloženo 109,5 mld. Kč a meziročně tyto náklady vzrostly o 5,4 %. U jednoho bytu v rodinném domě vyšplhaly v průměru na 3,75 mil. Kč, u bytu v domě bytovém na 2,65 mil. Kč.

Takže mnohé strany mají hotovo, aniž by bylo třeba cokoliv měnit. Plán splněn. Ale přes to je dostupnost bydlení katastrofální, a žádná změna na obzoru, zdá se, není. Politici ve valné většině sečtou procenta výsledků voleb a zapomenou, či budou řešit jiné, závažnější problémy. Zase se k tématu vrátíme před dalšími volbami.

Většinou je nenapadá, že „jádro pudla“ není v tom, kolik ročně postavíme domů a bytů, ale v jediné realizované alternativě výstavby. Vše do vlastnictví metodou nabídky za nejvyšší dosažitelnou cenu. Monolit vlastnického bydlení, žádná „tržně konformní“ alternativa. Sečtěte náklad na výstavbu, přičtěte k této ceně tak 40% marže developera a jste na ceně, za kterou je byt na trhu k mání.

Nesdílím názory některých politiků, že tento problém může, ba musí, vyřešit stát tím, že sám začne stavět. Důvody k tomuto tvrzení nalézám nejen v historii ale i současnosti a pravidlech, která jsme vstupem do Evropské unie přijali.

Již po roce 1948 zde byla vize, že vše bude státní, vše bude řídit stát, a tak bude mít tolik peněz, že každému postaví byt zdarma k pronájmu (vlastnictví neuznával, nazýval ho právem osobního užívání) a nájemné určil někdy v šedesátých letech podle tehdy platné úrovně nákladů na provoz a údržbu. Myslím, že tak se postavil Havířov, možná další města, ale již po pár letech stát zjistil, že na výstavbu nemá dost peněz. I tehdy musel stát zaplatit jiné státní firmě za provedenou výstavbu a množství peněz nebylo nekonečné. Proto znovuobnovili družstevní výstavbu, tam občan polovinu nákladů na výstavbu zaplatil ze svého. Nejméně 50% ceny.

Když mrknete na úvod článku, pak hodnota bytů postavených v loňském roce byla 109 miliard Kč. Nejsem přesvědčen, že by si stát, jehož schodkový rozpočet u mnohých budí hrůzu, mohl takové peníze vynaložit. Stát nás nespasí. Ostatně to ani není možné. Podpory poskytované v jakékoli formě státem nebo ze státních prostředků, které narušují nebo mohou narušit hospodářskou soutěž tím, že zvýhodňují určité (byť státní) podniky nebo určitá odvětví výroby, jsou neslučitelné s vnitřním trhem. Zavolejte si na Úřad pro hospodářskou soutěž.

Developer je podnikatel jako každý jiný, smyslem podnikání je dosažení zisku. Podpora státu na výstavbu formou státní výstavby uvedeným pravidlům odporuje. Byla by přípustná snad jen tehdy, když by šlo o segment bydlení sociálního, pro lidi s přesně definovanými příjmy či na okraji společnosti.

Vlastnictví je dnes jediná představa, jak zajistit bydlení pro mnohé lidi.

Proč je u nás fenomén vlastnictví v postkomunistické zemi tak silný? Právě proto, že bylo vlastnictví potlačováno? Myslím že ne, důvody jsou jiné.

Stát opravdu do roku 1989 postavil okolo milionu bytů tzv. státních, které pronajímaly podniky bytového hospodářství, ty pak řídily národní výbory. Vše bylo státní, zisky firem putovaly do státního rozpočtu a státní plán určoval, co s nimi bude. No nic moc. Přídělový systém, pořadníky.

Po roce 1990 nově orientovaný stát všechny tyto byty převedl bezplatně obcím. Byl to ale danajský dar, když jaksi pozapomněl, že regulace nájmů, jak jsem již zmínil, vycházela z cen služeb určených tehdy před více než třiceti lety. Domy, vesměs paneláky, potřebovaly novou tepelnou izolaci, opravy výtahů, rekonstrukce – a vybírané nájemné na to nestačilo. Ochota politiků ekonomizovat nájemné byla minimální, mohl bych o svých osobních jednání s exekutivou psát román. Ušetřím Vás toho.

A tak stát privatizoval, za netržní cenu většinu bytů převedl, vznikli „vlastníci“. Spolu s podivně povinnými převody bytů družstevních vznikla silná skupina, asi 1,5, možná více milionů, vlastníků bytů. S hroznou právní úpravou, neustále měněnou, ale velice levně.

Pokud se z jakýchkoliv důvodů nový vlastník rozhodl byt prodat, levně již neprodával, nýbrž logicky a legitimně za cenu nejvyšší. Stát (parlament) si žádný jiný princip nevymínil, právem neupravil.

Stavělo se samozřejmě dál. Nájemních bytů ubývalo a zavedení tržního určení nájemného z nich také učinilo poměrně nákladnou formu. Jak z toho ven?

Nevím proč se naši politici nerozhlíželi v okolních zemích. Snad 25 milionů bytů v zemích EU má jiný charakter s nižším, vesměs ekonomickým nájemným. Rakousko, Francie, Británie, tyto modely jsou popsány a není problém si tyto formy vyhledat. Ale státní byty tam nenaleznete.

Česká republika se mohla dokonce ohlédnout do historie, kdy od roku 1873 měla s Rakouskem po dlouhou dobu společný právní základ, recipovaný do práva svobodného Československa po roce 1918. Archivy bývalého Federálního shromáždění by mohly doložit, že například poslanec ODS (vzpomínám, že byl z Plzně) předkládal v roce 1992 zákon, který tuto právní úpravu měl do našeho právního řádu vrátit. Ale federální parlament skončil a návrh upadl v zapomnění.

Nejsme sami, kdo podobný problém řeší. Od roku 2004 jsme členskou zemí EU a tak jsme povinni držet určitá pravidla, ostatně mají svoji logiku. Nezakazují levnější výstavbu, ale podmiňují jí odůvodněním, komu a proč má sloužit. Brání tomu, aby se opakovala doba nedávno minulá – princip „levně koupil, draze prodal“.

Věřte, že mnoho alternativ politici nemají, ač jistě existují. Ale nejvýznamnější je právní úprava korporací, které se na základě zákona o dostupném bydlení zaváží k určité formě hospodaření s levně postavenými byty, které v různých alternativách občanům pronajme. Zákon byl v Parlamentu letos těsně před cílovou páskou, již jsem o tom psal. Být v těch mnohdy šílených televizních diskusích, kde se mnozí kandidáti chovají jak nevychované děti, křičí, překřičují, mluví, o čem chtějí oni, ne o tom, na co se jich moderátor ptá, tak bych je žádal o odpověď proč pro blaho člověka – občana tento zákon nepodpořili. Proto, že jej navrhl někdo jiný? Nejspíš.

Modla státu je něco jako fata morgana. Je to někde v dáli, ale je to jen fikce. Stát má jinou roli. Formulovat cestou zvolených zákonodárců právo, včetně zákonů, které mají realizovat právo občana na bydlení. Ti zatím ale nic reálného nepředvádějí.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele