Mnohá politická seskupení, která se hlásí k levici anebo jsou považována za levici, sice určitý počet hlasů získají, k postupu do sněmovny jejich celkový počet nestačí, a hlasy jsou tak ztraceny. Tak se stalo, že sociální demokracie, klíčová levicová strana, volby v roce 2010 nominálně vyhrála, ale zůstala na politickém kolbišti trčet jako onen pověstný kůl.  

V úsilí Miloše Zemana však vyciťuji dva podtexty, které mě nutí k jisté obezřelosti.  

Zeman neopustil záměr, s nímž podepisoval opoziční smlouvu s Václavem Klausem blahé paměti. Oběma pánům, pokud by se byl naplnil, by byl umožnil přetvořit českou politickou scénu tak, aby na ní dominovaly jen dvě velká seskupení, jedno levicové, jedno pravicové. Obě podle výsledků voleb se měly do budoucna střídat u moci. Bývalo by to znamenalo konec koaličních vlád, konec nátlaku ze strany minoritních stran, od nichž se do té doby odvíjela křehká většina v parlamentu. Ve své podstatě by bývalo šlo o konec politické plurality a o nástup sice rozvolněné, avšak obrozené Národní fronty.  

Koncept naštěstí neuspěl. Možnost politické plurality byla zachována. Následných deset let nakonec ukázalo, jak je důležité zachovat proporční volební systém. Umožňuje, byť obtížně, aby politická scéna neatrofovala, ale vyvíjela se v souladu s politickými náladami a směřováními ve společnosti.  

Druhý podtext obsahuje pragmatický kalkul. Sleduje pomoc straně, která má jediný program: Jím je Miloš Zeman sám, rozhodně však ne levicovost. V důsledku Zemanova zvolení prezidentem republiky tak ztrácí politický raison d´etre a nejpozději v nejbližších volbách jí hrozí naprostý zánik. Předvolebním spojením se sociální demokracií by naopak svoji politickou smrt překonala. Někteří její představitelé se na kandidátce sociální demokracie do poslanecké sněmovny propracují a posílí v sociální demokracii konzervativní křídlo stoupenců Miloše Zemana v neprospěch vlastní její budoucnosti.  

Už dvacet let stojí před českou sociální demokracií úkol svým voličům, ale i voličům potencionálním představit autentickou levicovou politiku a prosadit ji u nich jako schůdnou alternativu ke všem ostatním rádoby levicovým konceptům, včetně toho komunistického. Prozatím tento zápas prohrává a není s to, jak ukázalo Paroubkovo pyrrhovo vítězství před dvěma lety, dát dohromady kabinet, složený z představitelů demokratické levice, aniž by se opírala přímo nebo nepřímo o komunisty.  

Problém je i v chybném pojetí toho, co je levicovost. Za levicové se u nás vydává vše, co klade důraz na sociální otázku. Podle toho výkladu by ale musel být zapřísáhlým levičákem už říšský kancléř Otto von Bismarck, uznávaný otec systematicky budovaného sociálního státu.  

Pro demokraticky a liberálně smýšlejícího levicového politika je sociální emancipace přece pouze prostředkem na dlouhé cestě k emancipaci občanské a lidské. Ví, že bez odpovídající sociální rovnováhy ve společnosti, dosahované především na úkor těch úspěšnějších a bohatších, jsou u značné části společnosti, zejména pak u té nejpotřebnější, lidská práva a občanské svobody prázdnými floskulemi.  

Pokud sociální demokracie podlehne dnešnímu zemanovskému vábení podílet se na sjednocování levice, které ve skutečnosti žádným sjednocením nebude, a nezačne systematicky pracovat na autentické levicové politice, s největší pravděpodobností svoji budoucnost prohraje podobně, jako ji už dnes prohrává její největší konkurentka Občanská demokratická strana.  

Slovenský příklad Ficovy strany, jímž argumentuje prezident-elect, je zavádějící. Slovensko je z hlediska politické historie a tradice s námi zcela nesouměřitelné, tudíž v českém politickém prostředí naprosto nenapodobitelné.

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele