Základní rysy reformy spočívají především v posílení konkurence ve vzdělávání a konkurence mezi jednotlivými vysokými školami, v posílení otevřenosti vysokých škol cestou mezinárodních výběrových řízení, kupříkladu při obsazování funkcí rektorů, a v neposlední řadě paradoxně v posílení samosprávy jednotlivých univerzit. Haňka se netají, že je namístě, aby alespoň v určité míře do obsazování samosprávných orgánů vysokých škol měla co mluvit státní správa, potažmo ministerstvo školství.   

Zaujal mě mimo jiné myšlenkou posílení konkurence mezi vysokými školami, vedoucí k větší migraci učitelů a bránící naopak, podle něj častému jevu, že akademik vystudoval, rozvinul a završil i svoji učitelskou a badatelskou dráhu na jedné a téže škole. Zaujal mě hlavně proto, že tato nepochybně dobře míněná myšlenka se nakonec v českých podmínkách obrátí proti sama sobě. U nás se snaha z gruntu vše předělat stává neblahým zvykem i navzdory tomu, že profesor Haňka jako vzorový příklad uvedl sousední Rakousko. Jeho způsobem vedení vysokých škol se navrhované změny inspirují.   

Kurz und gut, jak říkají Rakušané, sám se divím profesoru Haňkovi, že se diví. Už z jeho článku je zřejmé, že jde o další pokus vnést do českých poměrů jinde nepochybně fungující model, který nijak nebere v potaz zdejší zvláštnosti a vychází jen z ideologických maxim. Patrné je to právě na myšlence posílení konkurence mezi školami, které se pak mají přetahovat o kvalitní učitele a současně motivovat učitele na sobě intenzivněji pracovat.   

Jak má ale takováto konkurenceschopnost být posílena, jestliže drtivá většina zdejších učitelů řeší především základní existenciální problém, totiž zda je možné z jednoho učitelského platu důstojným způsobem vyžít. Rozhodují se mezi dilematem smířit se s osudem, jak Češi trefně tuto situaci pojmenovávají, „navoněné bídy“, anebo si ke stávajícímu příjmu přidat ještě nějaký další úvazek, a moci tak žít na úrovni, jež více odpovídá očekávané důstojnosti sociálního postavení vysokoškolského učitele.   

Na vysokých školách se tak pohybuje značné množství učitelů, učících ve dvou, často i více úvazcích, pokaždé na jiné vysoké škole. Není to už sám znak určité schopnosti obstát v konkurenci, jestliže uvážíme, že akademická místa jsou zásadně obsazována výběrovým řízením? Anebo je to spíš projev úpadku českého vysokoškolského vzdělávání, ne však nutně zaviněného jen samotnými vysokými školami? Rozhodně však státní školskou politikou? V rámci více úvazků lze zvládnout základní pedagogické povinnosti. Od určitého okamžiku však musí trpět vlastní badatelská činnost.  

Jak chce v takových poměrech profesor Haňka nastavit podmínky vyšší konkurence? Má v úmyslu začít restrikcemi, které zamezí uvazovat se na více školách najednou? Požadované posílení konkurence mezi školami, vedoucí k vyšší migraci učitelů předpokládá co učitel, to jeden úvazek. Jestliže se tak už do jisté míry stalo univerzitním profesorům, a to jen pro případ, chtějí-li na konkrétní škole být garanty doktorandského studia, a toto omezení má své jisté opodstatnění, nebude rozšířená restrikce, aby mohla být nastolena Haňkova a Dobešova posílená konkurenceschopnost mezi školami, naopak zničující?   

Ti nejschopnější učitelé nakonec vysoké školství opustí. Odejdou, jak se po novu říká, do byznysu. Zůstanou ti, o nichž se odnepaměti u nás traduje, kdo neumí, učí. Stále totiž v našich poměrech, protože to jsou poměry specifické, poznamenané neblahým vývojem v druhé polovině 20. století, platí staré ruské úsloví, mysleli jsme to co nejlépe, dopadlo to jako obvykle.  

A tak se nedivím poučeným českým akademikům, kteří mnozí vládnou obdobnými zkušenostmi jako profesor Haňka v tom, jak to vypadá za našimi humny, že se brání revolučně reformnímu Dobešovu třeštění, byť proti postupným změnám schopným se vstřebat ničeho nenamítají.  

Podezřívám totiž ministra Dobeše, že usiluje si svým tak zvaně reformním úsilím postavit pomník tvůrce novodobé české vzdělanosti. Ostatně podstavec mu pro něj vybudoval sám pan prezident. Dobeš žel tak jen potvrdí neblahou českou tradici, že pomníkáři jeho typu byli nakonec největšími zhoubci českého školství.

Vyšlo na rozhlas.cz, publikováno se souhlasem vydavatele.