V této situaci poskytují jediné exaktní měřítko toho, pro koho je členství v EU výhodné a pro koho ne, peníze putující do Bruselu z členských států EU a zpět v podobě tzv. dotací či fondů EU. Není proto divu, že jsou stále ostřeji sledovaným ukazatelem. Již jen selským rozumem musí být ale jasné, že členské země musejí do Bruselu dávat víc než získají, neboť nákladný provoz evropských institucí a obrovských platů jejích úředníků a politiků je hrazen z rozpočtu EU, který vzniká tak, že se jednotlivé členské země na něj každoročně skládají. Členské státy tedy musejí nutně zaplatit víc, než od EU dostanou. Nemá proto pravdu pan Kalousek, že by pokládal za nemorální a nemravné se na pomoci EU nepodílet. Na její činnosti se podílíme stejně jako ostatní členské státy. Jiná otázka je, proč přispívat nad původně dohodnutý rámec jen proto, že některé její státy se chovají rozhazovačně a EU si neumí zjednat pořádek. Pan Kalousek se snaží zapůsobit na útlocitné občany konstatováním, že "Česko čerpá z fondů Unie od roku 2004 čistých 175 miliard". Jen nedodává další informaci, kolik již do členství v EU zaplatilo. Je to jedna z tzv. polopravd, které jsem vždy nenáviděla za komunismu a nesnáším je ani nyní. Proto jsem se podívala na některá čísla uvedená v účtech jeho ministerstva.   

Předně je nutné zdůraznit, že EU není výrobní institucí a její bohatství plyne pouze a jedině z peněz, na které se složí každoročně členské státy. Členské země platí do EU přibližně 1 % ze svých HDP, neboli 2-3 % z vybraných daní. I když je to na pohled malé procento, států je 27, mnohé jsou bohaté, proto rozpočet EU je značný. V loňském roce činil téměř 142 miliard eur. EU tyto vybrané peníze rozděluje tak, že téměř polovinu dává na zemědělské dotace, zejména "chudé" Francii, a dalších téměř 40 % na tzv. "strukturální" dotace chudším oblastem a 10 % si nechává na svůj provoz. Kromě těchto peněz z HDP se každý rok členské země navíc skládají na "slevu", kterou vyjednala Britům v roce 1984 premiérka Margaret Thatcherová tím, že pohrozila vystoupením z Evropských společenství v případě, že její zemi nebudou kompenzovány dosavadní vysoké platby do evropského rozpočtu používané např. na zmíněné obří zemědělské dotace Francii. Na slevu Britům měla podle přístupové smlouvy naše republika v roce 2007 platit 63 mil. € , v roce 2008 97 mil. € a v roce 2009 103 mil. €. Kromě těchto odvodů platíme i do Evropské investiční banky (EIB), dále do Evropské centrální banky (ECB) na tzv. rozpočtové kompenzace. Peníze ECB musíme platit, ať už měnu euro používáme, či nikoliv. Jak plyne z rozhodnutí ECB, Česká republika musela zaplatit již při vstupu do EU 1. května 2004 první splátku kapitálu ECB ve výši 5 680 860 €. Do EIB musela ČR vložit splatný kapitál 62,9 milionů € a rezervy 158 milionů € v osmi splátkách do roku 2009. Do této byrokratické instituce, kde jen plat zástupce české vlády v představenstvu EIB Ivana Pilipa obnáší měsíčně přes 500 tisíc korun, vložila podle smlouvy o přistoupení k EU v letech 2004-2006 880 mil. Kč, v letech 2007-2008 dvojnásobek, tedy 1760 mil. Kč, a v roce 2009 opět 880 mil. Kč. Rovněž jsme platili podle této smlouvy na Výzkumný fond uhlí a oceli v letech 2006 -2009 celkem 186+248+371+433= 1 238 mil. Kč. Rozdíly v tom, jak informuje vláda a jaké jsou skutečné vklady a výdaje do EU, je především založen v tom, že vláda nezapočítává kromě plateb do ECB a EIB také cla placená do rozpočtu EU.

Takže, i když by se na první pohled mohlo zdát, že např. po vstupu do EU v roce 2004, kdy jsme platili z HDP 14 414 mil. Kč a z fondů jsme získali 24 728 mil. Kč, vydělali jsme na tom. Tak to interpretuje vláda. Ve skutečnosti jsme celkově platili kromě 14 414 mil. Kč ještě 880 mil. na platbu do EIB, 176 mil. na platbu do ECB, 10 466 mil. na rozpočtové kompenzace a 1639 milionů Kč na kompenzace VB. Celkem tedy 25 109 mil. Kč. Namísto zisku jsme nakonec prodělali 25 109-24 728 =381 mil. Kč. Po započtení všech uvedených plateb je zjevné, že Česká republika na členství v EU nevydělala dokonce ani v prvním roce členství. A to nepočítám peníze na provoz vládních agentur zajišťujících distribuci evropských dotací, které mnohdy převyšují objem vyplacených dotací. Další miliony, které musí firmy i stát platit, aby vyhověly požadavkům mnohdy naprosto nesmyslných evropských směrnic a nařízení. Nepočítám desítky miliard, které musejí platit obce za nové čističky vod či sankce za jejich nepostavení. Nepočítám náklady 20 miliard Kč, které Potravinářská komora ČR odhadla na přizpůsobení provozů evropským směrnicím a nařízením. Ani miliardu korun ročně jako kompenzaci za omezení vlastnických práv v evropských chráněných oblastech Natura.

Ještě závažnější otázkou je, na co byly peníze získané zpět z EU vynaloženy. Na nejrůznější rozhozovačné konfernce a školení, jak řídit ten který podnik, jak se máme chovat a dokonce na intervenční nákupy zdražující obilí a cukr, což posléze vedlo k zániku cukrovarů u nás. Kdybychom těch 25 miliard nechali doma, určitě by byly využity rozuměji. A to byl rok 2004 byl posledním rokem, kdy jsme na EU dopláceli relativně málo. Pak už jen doběhly platby z fondů PHARE, ISPA a SAPARD a další rok skončily úplně. Naše platby do Evropské investiční banky a dalších institucí naopak pokračovaly.

Takže i když se to zdá na první pohled tak, že nám EU posílá peníze z jakýchsi fondů a my z ní jen čerpáme, je to jen jedna strana mince. Pan Kalousek má pravdu, že "Česko čerpá z fondů Unie od roku 2004 čistých 175 miliard", ale už nedodává, kolik set miliard do EU za ty roky zaplatila.

Na základě výše uvedeného se na rozdíl od pana Kalouska rozhodně necítím vůči EU nemravně, když říkám, že platby nad rámec toho, co již do ní posíláme, platit nechci. Navíc když si problémy způsobila sama EU tím, že nechala mnohé státy svými dotacemi tak rozmařile a tak dlouho žít nad poměry. To nemluvím o její velmi špatné ekonomické kaynesiánské politice a o vyhazování nekřesťanských částek na boj s teplem, větrem a deštěm. Komunisti o tom jen zpívali, ale paní Merkelová se svými věrnými si myslela, že si počasí koupí. Jen na její nesmyslný Kjótský protokol padlo ve světě podle Lomborga přes 630 trilionů korun. Pak ať se nediví, kam to s jejím vysněným megastátem přivedla. A přispívat na její další šílené projekty s jednotnou evropskou měnou může jen šílenec, když doma šetříme na každém invalidovi a nemocném děcku či starci ne miliony eur, ale tisícikoruny korun, které neproplácí chudá VZP.

Vyšlo na blogu iDnes