Pod vlivem novinové i další propagandy zůstáváme, ale je pozoruhodné, nakolik se odsunula z filmového umění do televize. Ve Varech se neobjevil ani jeden film, který by falešně agitoval. Byly tam snímky horší i dobré, nicméně propagandě už za to filmové umění nestojí. Ani mimo festivaly.

Nabarvené ptáče Václava Marhoula lze možná chápat i jako úhel pohledu na určité události a můžeme se hádat o tom, co vše si pověstný autor románové předlohy prostě vymyslel, ale za propagandistické nelze podobné filmy nikdy označit. Vznikají svobodně a snad lze i říci, že z rozmaru producentů a režisérů. Ještě před několika desítkami let tomu ale bylo velmi často jinak (hovořím o socialismu) a za války...

Například britský profesor politologie a teoretik filmu Richard Taylor se vedle ruských a německých dějin 20. století obírá věru rozmanitými způsoby, kterými se životy obyčejných občanů tenkrát promítaly do filmové propagandy, ať už v rámci snímků dokumentárních anebo snímků hraných, a jeho zevrubná práce Filmová propaganda stojí přinejmenším za pomalé prolistování. Trochu ovšem zapadla, když vyšla už v létě 2016 ve výborném překladu Petrušky Šustrové, a ve svém jádru se točí okolo hned dvou kultů. Ale bedlivěji než Stalinovu se věnuje kultu Hitlerovu.

Meritem díla jsou komentovaná fakta. Odsud se odvíjejí úvahy a zaujme hlavně druhá a třetí část práce. Každá z nich sestává ze sedmi kapitol.

Nejprve je probírán Sovětský svaz (v kapitolách 3-9), teprve poté „třetí říše“ (10-16). V tom prvním případě Taylor odvypráví děje čtyř filmů: Deset dní, které otřásly světem, Tři písně o Leninovi, Alexandr Něvský a Pád Berlína. V druhém případě pak mapuje německou demagogii let třicátých a čtyřicátých, a to skrz pověstný Triumf zla, Věčného Žida, Strýčka Krügera a film Kolberg.

Autor při svých rozborech programově pominul dobové filmové týdeníky, jejichž vliv byl samozřejmě značný, a zaměřil se na díla hraná. Ne každé je ale dnes lehko dostupné, a tak při analýze nedojde na modelový, ale v archivu uzamčený protisovětský snímek Krvavá vichřice (1935).

„Psát o filmu, na který se čtenář nemůže podívat? To postrádá smysl,“ ví autor.

Snažil se navíc vymanit i filmovým příběhům, o nichž již bylo psáno až přesmíru. Ale Triumf vůle (1934-1935) samo sebou pominout nelze. Taky že je v knize přímo pitván. Ten film je „příliš důležitý“. Taylor jej nemohl jednoduše odepsat.

Vynechal oproti tomu Křižník Potěmkin (1925), ale jen z toho důvodu, že o něm zrovna chystal samostatnou monografii.

Do původní verze knihy (2000) pojal Taylor i Pudovkinovu Matku (1926), ale revidované a Petruškou Šustrovou u nás přeložené vydání z roku 2009 ji vypustilo z podobného důvodu: veškerá Pudovkinova tvorba si zaslouží samostatné připomenutí.

Neúnavný Taylor se však zato rozhodl zpracovat veškeré „stalinské“ muzikály a hudební filmy. Neanalyzuje přitom nikdy strukturu děl namátkově a radši prochází dějem filmů doslova záběr po záběru.

Pád Berlína (1948-1949) je pro to dobrým příkladem. Kdysi se stal velkolepým darem Mosfilmu ke Stalinovým sedmdesátinám a ruského diktátora dělá na plátně bohem. Není však bez zajímavosti, že tvůrci místy kopírují propagandisty nacistické. V Pádu Berlína se tudíž vyskytuje i scéna inspirovaná sekvencí z Triumfu vůle, v němž příslušníci Říšské pracovní služby uvádějí - se vztyčenými rýči a jeden po druhém -, ze kterých částí Říše přišli.

Hle, v ruském filmu narazíme na to samé, ač názvy míst vyvolávají vojáci.

Pád Berlína je navzdory vší přítomné propagandě až krutě nerealistické dílo a ústřední hrdinové Aljoša a Nataša zde sice se štěstím, ale přežijí válku, přičemž sám veliký Stalin v jednom momentu Aljošu přiměje, aby dívce vyznal lásku.

Ve finále se Aljoša a Stalin potkají znovu a „báťuška“ požehná přímo v Berlíně a jen kousek od Hitlerova bunkru jeho svazku. Ach, jak jen novomanželé Stalina milují! A to už následují finální a vraha extrémně glorifikující záběry, kdy vidíme jen vznešenou hlavu na pozadí vlajících praporů. I to je ovšem ukradená parafráze. Odkud? Z Německo (pár let předtím) propagujícího trháku Kolberg (1943-1945).

Mnozí se dodnes pozastavují nad tím, že pro natočení Harlanova veledíla o statečném městě Kolberg (kdysi odolávalo Napoleonovi) byly odvolány síly z fronty. Ano, je to tak! A výsledek se znovu a znovu promítal ještě zjara 1945, kdy už do skončení bojů chyběly týdny. Bylo to zbytečné? Určitě. Nicméně Joseph Goebbels to věděl a vědomě či polovědomě předpokládal, že i po prohře film zůstane. Zůstane - a provždy bude Německo ospravedlňovat. Ne v očích každého, ale...

Cos podobného ostatně platí i pro mnohé další perly propagandy z éry nacismu. A Kolberg? Sice je sice schematický a plný neskutečných klišé, ale i proto stojí stále za vidění.

Oproti tomu Alexandr Něvský (1938) byl až podlým způsobem protiněmecký snímek (což už každý nevydrží) a hnusným a ryze protibritským paskvilem se stal Strýček Krüger (1941), který vedle bezpočtu děsuplných klišé předvádí, že to byli Britové, kdo vynalezl koncentrační tábory. V reálu je ovšem pravdou, že podobná zařízení, kde se bohužel i masově umíralo, znala už americká válka Severu s Jihem.

Navzdory všem těmto skutečnostem a nepochybné brutalitě Britů falšuje film Strýček Krüger až fascinujícím způsobem historii búrské války a zdařile ospravedlňuje jakkoli surový útok na Británii let čtyřicátých. Nu, a zatímco Krüger (tento „dobrotivý“ vůdce Búrů) je v jedné scéně památně stylizován do Krista při Kázání na Hoře, lord Kitchener je podle téhož scénáře bezohledný Brit, který v Africe rozpoutal totální válku.

Mistrovským kouskem propagandy zůstává i dodnes právem zakázaný kvazi-dokument Věčný Žid (1940) Fritze Hipplera.

Jeho působivost je bohužel tak mocná, že zhlédnutí přesvědčí o pravdivosti nacistického náhledu na věc každého. Ba i diváky židovského původu! Zvlášť vyvrcholení vyvolává antisemitismus a ministr nacistické propagandy Joseph Goebbels si naprosto po právu zakládal na (už jistou dobu předtím připravené) scéně rituálního podřezávání. Chtěl onu odpudivost prosadit už do filmu Žid Süss (1940), ale jeho režisér Harlan se vykroutil, byť s odřenýma ušima, když totiž říšského demagoga přesvědčil, že by obdobný šok přebil celý zbytek příběhu, jenž sice je ryzí propagandou, ale jedná se o přiznaně fiktivní záležitost.

Richard Taylor bývá napadán konzervativními historiky, kteří si vědeckost nezvládnou představit bez psaného slova, nicméně americký badatel White smysl podobných útoků na Taylora nevidí a má pravdu, když říká, že „každá psaná historie je produkt přesně těch postupů, jaké se používají při produkci filmové reprezentace“.

Díky pánu Bohu, že svět už nemá nové Goebbelse.

Anebo má?

Mohl bych teď jmenovat pár Mistrů, ale... Ale uklovali byste mě.

Poznámka: Autorce překladu Petrušce Šustrové, odpovědnému redaktoru Václavu Žákovi a technické redaktorce Monice Chomiakové uniklo v knize jen málo chyb, ale na stránce 377 nahoře prostě zaspali. Od slova SKEPTIKŮM se opakuje znovu celý dlouhý odstavec ze středu stránky předchozí.

(Uvažováno nad knihou Richarda Taylora „Filmová propaganda. Sovětské Rusko a nacistické Německo“. Do češtiny ji přeložila Petruška Šustrová a doslov napsal Petr Kopal. V edici Šťastné zítřky vydalo jako 20. svazek nakladatelství Academia za finanční podpory Akademie věd České republiky. Praha 2016. 432 stran.)

Ivo Fencl